Cookies

Cookies používáme k přizpůsobení obsahu webových stránek a k analýze provozu. Více informací naleznete zde: Chráníme vaše osobní údaje

„Jižní Morava? Krajina oblých ženských tvarů. Proto ji miluji,“ říká malíř Vojtek

Malíř jižní Moravy Antonín Vojtek oslavil nedávno 85 let. Za svůj život namaloval stovky obrazů a uspořádal úctyhodných 215 samostatných výstav po celé České republice i v zahraničí. Momentálně představuje svou zamilovanou krajinu lužních lesů a „panenské“ přírody kolem Břeclavi a Lednice na velké výstavě ve své břeclavské Galerii 99. Do malířského důchodu se rozhodně nechystá – naopak! Jeho obrazy, typické oblými tvary a převládající zelenou a modrou barvou – barvami štěstí a naděje, jak říká, se prodávají do celého světa. Můžete ho potkat, jak se stojanem v ruce a typickým baretem na hlavě míří už brzy z jara do přírody. Občas najde místečko, kam lidská noha dosud nevstoupila. A to pak přenese do kresby a ve svém ateliéru dotvoří olejovými barvami. Příští rok se jeho malby objeví v charitativním kalendáři nadačního fondu Světluška, kam si jej organizátoři a ve finále hlasující na sociálních sítích vybrali z desítek malířů. A obrysy už nabírá i další Vojtkův krásný projekt. Chystá se totiž předat celosvětový „Vzkaz naděje“ příštím generacím…


„Víte, že jsem si představoval, jak asi budete vypadat?“ přivítal mě s šibalským kukučem v očích ve dveřích svého rodinného domu s ateliérem slavný malíř jižní Moravy a jediný krajinář na volné noze v regionu, světoznámý Antonín Vojtek. Nedávno oslavil své 85. narozeniny, a aby se udržel v dobré fyzické kondici, denně zvedá činky. „Ono se to nezdá, ale malovat je velká zátěž na ruku. Proto každé ráno cvičím, potřebuji svaly. Ale malovat 16 hodin v kuse jako kdysi už bych asi dnes nezvládl,“ pokrčí rameny. Svou první olejomalbu namaloval už v roce 1956, už za komunistů prodával obrazy milovníkům umění do Švédska i Německa. „Vidíte, a já myslela, že se udržujete tím, že máte mladou ženu,“ dotknu se malinko třiatřicetiletého věkového rozdílu manželského páru, který v Břeclavi provozuje už 20 let známou Galerii 99, kde vystavují výtvarníci z tuzemska i zahraničí. I když vím, že vztah dvou lidí není o věku, přesto mi nedá se nezeptat, čím malíři Vojtkovi jeho krásná třetí žena učarovala. „Potkali jsme se na vernisáži, tehdy jí bylo třicet. Byla taková křehoučká, jemná - a mě vždycky ty víly přitahovaly. Když se poprvé vysvlékla do pasu a já ji kreslil, úplně se mi třásly ruce,“ vzpomíná. Za svůj život namaloval Antonín Vojtek stovky obrazů. Olejomalby, akvarely, kresby a grafiky, inspirované krásami jižní Moravy, sem tam i nějaký ženský akt. Tvrdí, že malíř musí být okouzlený, ať už přírodou, nebo krásnou ženou. Na své oblíbené Pálavě zná každý kámen, každou cestičku, a to i z ptačí perspektivy. Krajina pod Pálavou, lednické rybníky a ranní mlhy kolem nich, divoké meandry řeky Dyje, ledňáčci a kormoráni na starých stromech, staleté duby na Pohansku. To vše malíře – krajináře už několik desetiletí uchvacuje. „Kdybych měla být žárlivá, řeknu, že manžel má někdy jižní Moravu raději než mě. Je jí stále okouzlený, malováním vyčerpá veškerou svou energii i čas,“ říká přesto s pokorou Jitka Vojtková. „Je vůbec ještě nějaké místo, kde jste doteď stojan nikdy nezapíchl?“ ptám se. „Zrovna včera jsme objevili úžasné jezírko, jako z pravěku. Kousek odtud je vesnice Ladná, tak tam“. „A to vážně funguje tak, že vezmete stojan a jdete na pasblint hledat místečko, kde jste ještě nebyli?“ Hm, ano, přikyvuje. Je to prý zážitek, který žádná cestovka nenabídne. „Člověk touží po pohlazení, a to nabízí právě kraj pod Pálavou. Víno, dobré jídlo, mentalita lidí. Je tady to útulno,“ popisuje výtvarník, proč se podle něho lidé tak rádi vracejí právě na prosluněnou jižní Moravu. V obrazech Antonína Vojtka, vystudovaného učitele, zní hudba. Spolu se svou ženou vydal už 15 knih. Pravidelně se účastní zářijové víkendové akce Otevřené ateliéry, vystavuje vždy kolem Medarda i v rámci Víkendu otevřených zahrad, v Blažovicích u Brna. Občas si zajezdí na skateboardu a přiznává, že si povídá se stromy - i když raději ne nahlas. Říká o sobě, že je celoživotní poutník, pozorovatel a hledač. „Kde to máte nejraději?“ ptám se, zatímco stoupáme po schodech do jeho malého prosvětleného ateliéru, abychom uskutečnili tento rozhovor. „Já jsem, Hano, všude doma,“ hlesne s až s dětskou radostí a takovým optimismem v hlase, že by mu mohl jeho postoj k životu závidět leckterý třicátník. Na krku nosí vlaštovku, co si sám vyřezal z dřeva stromu, který v lednickém parku nejspíš vysadili ještě Lichtenštejnové. Symbol štěstí. Přesto v „nestřeženém okamžiku“ přiznává, že je jako malíř, který je 40 let na volné noze, vlastně celoživotně osamocený člověk…

Včera jste namaloval devět obrazů, to si nedokážu představit. To je na zakázku?

Nedělám nic na zakázku. Včera jsem ženě řekl: Dneska nebudeš dělat nic, je krásně, má být 18 st., pojedeme do přírody do Ladné. Tam jsou 4 takové uříznuté meandry a prales. Původní krajina, o kterou se nikdo nestará, padají tam stromy, jsou tam kačeny, kormoráni, ledňáčci. Objevil jsem tam včera nové jezero, naprosto pralesní. Zašli jsme si jen na oběd a já jsem 5 hodin kreslil. Dokonce jsme na den zavřeli galerii. Namaloval jsem devět kreseb, až v ateliéru je budu dodělávat barvami, každý obraz je pak další týden práce. Má totiž až čtyři vrstvy, nějaký čas vezme příprava plátna, tzv. šepsování, napnutí plátna do rámu atd. Já si dělám všechno sám.

Jak se člověk dostane k tomu, že se začne živit malováním? Kde to má u Vás kořeny?
Já jsem kluk z Horních Bojanovic u Hustopečí, tam, kde začínají kopečky Ždánské vrchoviny. A vždycky jsem vzhlížel do okolí a říkal si: Co to tam je, ta ležící žena v tom údolí? Netušil jsem, že tam jsou taky řeky a jiné krásy. Takže když mně bylo nějakých 15, sedl jsem na kolo a jel jsem se sám podívat do Dolních Věstonic. Zrovna se srocovali u silnice lidé – natrefil jsem se k nálezu mamuta. Ty kosti a kly, byl jsem v němém úžasu. Nicméně i tak jsem si všiml, že ty kopečky jsou jako ležící žena, jen teď jsem ji viděl z boku. Nejen ňadro, ale celé tělo. Tak jsem si říkal, proboha, to je úžasný. No a pak jsem před maturitou objel na kole celou republiku, s bratrancem jsem jel až do Tater.

Takže dobrodruh?
Já jsem celoživotní dobrodruh, taky jsem 3x ženatý. Ale krásný věci jsem si prožil.

Jak vlastně funguje malíř na volné noze? Je to náročné?
Musí malovat, nemá na vybranou. Udělat výstavu ještě neznamená, že prodá. Je to 50 let systematické práce. Rohlíky se upečou každý den a každý se prodají, tady ne. Ale musíte být vytrvalí. My jdeme cestou, kterou jde málokdo v republice: Dělat, dělat, dělat, a věřit, že je to dobré. A také musíte hledat cestičky ven z regionu, vyjet s výstavou do Prahy, do Londýna, všude. I když ti galeristé nevědí, jestli prodají jeden jediný obraz, když do toho s vámi jdou. Musíte zkrátka dělat tu práci poctivě a opravdově, pak to může zafungovat. Taky si trochu hrajeme, takže každý, kdo si u nás něco koupí, dostane kupon. Ty pak v prosinci losujeme a já každý rok obětuji obraz za 60 tisíc, který věnuji výherci.

Takže krůček po krůčku, každodenní mravenčí práce?
Tak. My třeba každoročně vydáváme kalendář, zveme k nám manželky prezidentů, ale byla tady třeba i oštěpařka Bára Špotáková, herečka Gabriela Vránová, profesor Pirk, zpěvák lidovek Jožka Černý, režisér Zdeněk Troška, kmotrem posledního kalendáře byl klavírista a skladatel Petr Malásek.

Malujete krajinu, ale je z toho cítit, že Vás v životě asi hodně inspirovaly ženy…
V dnešní době žijeme v rychlosti, shonu, až zběsile se někam ženeme. A tam pod Pálavou je krajina něžného pohlazení. Lidé nevědí, proč sem jezdí, jen cítí, že ta krajina je pojme a něžně hladí. Já to úplně cítím. Všude oblé tvary. Támhle u Čejkovic, to jsou ňadra. Sovy tu tancují. Okolo Břeclavi, Mikulova a Valtic, to je krajina ženských tvarů. Já ženy vidím všude, erotika je asi ve mně…

Cestoval jste po Itálii, Španělsku, Francii, Rusku, Africe, vylezl jsem na Olymp. Byl jste na severu, na jihu, ale stejně tuším, co řeknete: „Tady je nejkrásněji…“
Tady je opravdu nejkrásněji. Když se vracím k Mikulovu, tak jsem doma.

A čím to je?
My jsme jako ti mravenci. Lezeme, hledáme. Člověk ale žije z jediného důvodu, jak jsem na to přišel. Ze zvědavosti. A já jsem zvědavý od přírody, od dětství.

Kdo vymýšlí názvy výstav? Hledání lásky k rodnému kraji, v tom je řečeno vše…
Moje manažerka a já (smích).

Jitka Vojtková: Ale není to tak, že bych nařídila, bude to tak a tak. Děláme to vždycky spolu. Webovky a facebook jsou sice můj výstup, ale když přijdeš do vztahu, kde je ten člověk už hotový a nemáš snahu ho předělávat, tak to buď přijmeš, nebo nepřijmeš. Buď ten život žiješ takový, nebo v něm nemůžeš zůstat. Mě si to našlo. Krásně se prolíná, když jdeš krajinou s malířem, pozoruješ, jak pracuje. Není to zkalkulované, falešné. A proto si myslím, že ty obrazy jsou tak působivé a tolik let je můj muž oblíbený. On v té krajině skutečně žije, vnímá ji, zachycuje její emoce i ty své dohromady. Je tam to dětství, které prožil v přírodě. Není tady druhý takový krajinář. Tyto děti, i když budou výborní výtvarníci, už s tou krajinou nikdy nebudou žít v takovém sepětí. To už je pryč, kdy kluci běhali celý den bosí a courali po lesích. Všichni pak v určité fázi žijeme z toho, co jsme kdysi zažili, co je v podvědomí.

Zkuste tu krajinu jižní Moravy popsat. Proč Vás tak fascinuje?
Já jsem žil v 50. letech v pohraničí, na Karlovarsku, tam jsem i učil. No a tam je všechno špičaté, Kristepane, všechny ty kopečky a stromy a skály. Tam to bodá, tady je to hlaďoučké. Ta něha se přenáší na návštěvníky, já to vidím, když přijedu do Lednice a pozoruji skupiny turistů. Oni nevědí proč, ale jsou tu spokojeni. Ta krajina je objímá a hladí, tady je pořád něžně.

Nevidím ale na Vašich obrazech nikde vinohrady, jak to?
Jsou, taky.

Máte dceru Julii, potatila se? Má také umělecké sklony?
Ano, měla už obrovskou výstavu v Německu, v Grónsku, vystavuje po republice.

V Grónsku? Jak se taková osmnáctiletá holka probojuje? Pomohlo jí tatínkovo renomé, nebo si tu cestičku prošlapává sama?
Sama. Třeba s tím Grónskem – někde na vernisáži se seznámila s českými Eskymáky, resp. manžely, co tam žijí. Tak jsme řekli: Ukažme jim jižní Moravu! V listopadu měla i výstavu v břeclavské Synagoze.
Jitka Vojtková: Každé prostředí člověka kultivuje a usměrňuje. Julie má talent, je houževnatá a má v sobě velkou touhu. A geny čepicí neumlátíš.

Tak z toho má tatínek radost?
Jsem na ni pyšný.

Kdo Vám zajišťuje veškerý servis, organizační věci okolo? Jen taková výroba kalendáře nebo knihy je spousta práce.
Tohle všechno dělá Jitka, já jen maluji. Řeší objednávky materiálu, faktury, je toho hodně. Běžně si výtvarník koupí 5 metů plátna, u nás to jede ve velkém. Takže občas přijede dodávka. Kupuji si zvlášť rámy, zvlášť plátno, sám si je napínám, šepsuji. Závěrečný lak – vše kupujeme ve velkém, máme už vyzkoušené dodavatele.

Na „volnou nohu“ jste šel už v 80. letech, jak takový byznys za komunistů fungoval?
Měl jsem asi 9 zaměstnání, začínal jsem kantořinou, kopal jsem v JZD vinohrad, celý den s motykou. Pak ale Svaz výtvarných umělců vyhlásil soutěž Mizející krajina, v té době už jsem měl ateliér v Hustopečích. No a tehdejší brněnské Dílo mi vzalo všechny mé obrazy. To byl pro mě šok. Začal jsem prodávat a říkal si: Ty blázne, ty vstáváš v 5 ráno do práce a vyděláš 1500 Kč a tady si prodáš jeden obraz za 4 tisíce a nemusíš nikam. V té době jsem se rozváděl a 2,5 roku jsem žil v takové „noře“, takže na mě nasadili dokonce Státní bezpečnost. Chodili tam za mnou totiž Němci, Švédi a kupovali mé obrazy. Komunisti to museli spolknout. Úžasné dobrodružství.

Čím se bavíte, když nemalujete?
Na stará kolena se vracím ke studiu starých myslitelů, včera jsem třeba studoval Marca Aurelia. Co má skutečnou hodnotu člověka, ptá se? „Musí být v jednotě s přírodou, musí se stát součástí přírody“.

Také jste vyhrál celostátní soutěž nadačního fondu Světluška…
Ano, oslovili mě, zda bych se nechtěl přihlásit do konkurzu spolu s dalšími desítkami výtvarníků. Takže jižní Morava, ta krása bude propagovaná v celé zemi, víte, co to je? Tisíce kalendářů. Posuzuje to tým lidí, který vybral krajinářskou tvorbu, ve finále pak rozhodovali lidé na sociálních sítích. Hlas lidu, hlas boží, i když nevyzpytatelný, ale něha zvítězila. A to mě hrozně těší, i když ten projekt je postavený tak, že malíř dostane jen autorský kalendář. Ale je fajn podpořit někoho, kdo to potřebuje.

Co chystáte teď?
Celosvětový projekt. Abych se nenudil, dělám projekty. Třeba malovalo 600 lidí a já obrovské plátno. V roce 2021 vznikne projekt, jakási nádherná futuristická schránka nebo truhlice, kam budou všechny země světa dávat vzkazy svým potomkům do roku 2121, tedy 100 let dopředu. Začne to v Břeclavi a bude to putovat. Paříž, Tokio…Momentálně střádám kontakty na konzuláty.

To má být Váš odkaz?
Tak. Message of hope. Poselství naděje…
Krásné…