Cookies

Cookies používáme k přizpůsobení obsahu webových stránek a k analýze provozu. Více informací naleznete zde: Chráníme vaše osobní údaje

Poslední vyšívačka krojů z Javorníka na Horňácku

Kolikrát vlastně musí vyšívačka píchnout jehlou do plátna, než ozdobí prastarým vzorem bohatě zdobený horňácký čepec, kterým si pak žena přikryje své vlasy? Než vyšije košili pro pořádného chlapa, šáteček do mužských nohavic či třaslavic, dětskou košilku ke křtu nebo překrásné ženské rukávce, jaké se tu nosily před sto a více lety? Kolik desítek či stovek hodin stráví nad tím, než se na bílém plátně vyloupne typický prastarý vzor, který se v drsném kraji na moravsko – slovenském pomezí v podhůří Bílých Karpat dědí z generace na generaci a uchovává v rodinách jako oko v hlavě?
Kdo někdy viděl na vlastní oči krásu lidových krojů z Horňácka, ten asi nikdy nepřestane obdivovat a velebit um a trpělivost zdejších vyšívaček, které poctivě skládají jeden steh vedle druhého, křížek za křížkem, vzorek za vzorkem. Hodiny a hodiny titěrné práce, která snad ani není pro obyčejného smrtelníka. Potřebujete k ní totiž dar od Pánaboha, jak se říká.

Staří odchází, mladí k vyšívání netíhnou

Jenže, má to ještě jeden háček. Staré tetičky nenávratně odcházejí a mladým se už do náročné a špatně placené práce nechce. A tak unikátní řemeslný um tradičních vyšívaček, které dříve byly v malebných horňáckých dědinkách snad v každé chalupě, nenávratně nahrazují stroje. V horňáckém Javorníku přesto ještě jedna taková žena žije.

Poslední vyšívačka horňáckých krojů – jednasedmdesátiletá paní Anna Poláchová. Energie, životního optimismu a plánů má zatím na rozdávání. Však ještě loni chodila sadit stromky do hor! Kouzlu horňácké výšivky se učila už jako malá a propadla jí naplno ve dvaadvaceti letech. „A od té doby nebyl snad jediný den, kdy bych s láskou nevzala do ruky jehlu a bavlnky v typických horňáckých barvách – černé, červené, modré, bílé a žluté,“ říká maminka tří dětí. Vyšila kroje celé dědině a do okolí, ale jak říká, kovářova kobyla chodí bosa. „Až teď mám teprve čas na to, abych pomaličku nachystala kroje svým děckám a rodině. Chci, aby na mě měli krásnou památku, až tady nebudu,“ zalesknou se jí oči…


Není to někdy o nervy? Ten vzoreček je tak titěrný, že už se ani nedivím, že nemáte následovnici…(smích)
No, víte, kolikrát jsem s tím chtěla praštit nebo musela párat, než jsem jako samouk pochopila některé složité vzory? Jeden mně trval snad tři týdny, ale došla jsem na to. Je to hrozná piplačka, třeba dětské maličké košelky. Nebo jsem jednou kývla na to, že ušiju Kopaničářský kroj na panenku. Panenkomarja, to vám byla práca! (smích)

Kolik těch tradičních vzorů Horňácké výšivky vůbec je? Když se dívám na vaše vzorníky, tipuji tak 120?
A víte, že ani nevím? Nikdy jsem je nepočítala. To jsou všechno naše tradiční vzory od pradávna, některé jsou už zapomenuté. Ale třeba teď jsme objevily na starém rubáči s jednou tetičkou jeden starý stinek – to je steh, kterým se sešívají k sobě třeba části košile. Vůbec jsme o něm nevěděly, že existuje.

Tak to jste měla asi ohromnou radost, když jste objevila nový vzor?
To víte, že jo, a jakou!

Kdo Vás to všechno naučil? Maminka?
Vyšívala maminka i babička, a mě, jak jsem začala chodit do Velké nad Veličkou do mešťanky, to učila i paní učitelka Klusáková. Chodilo nás k ní 5 děvčat, ale ostatní to vzdaly.

To asi svědčí o tom, jak jsou ty vzory složité…
Jsou. První se učí jednoduché křížky, postupně se přidává, není to tak jednoduché pochopit, jak to má člověk na sebe navázat. Pro mě už jo, ale děcko, které začíná…?

S láskou k řemeslu

Jak dlouho třeba vyšíváte jednu mužskou košili?
Tak měsíc, jak mám čas. To nevydržíte celý den, bolí hrozně krční páteř a tuhne. Nejhorší je na té práci stinkování a sbírání rukávců, aby byly naskládané přesně tak, jak mají podle tradice být.
Však kvůli tkaným cíškám jsem se musela naučit i valašský stinek! Došel za mnou tkadlec Mirek Urbanů a říká mně: Musíte se ho naučit, protože jsem teď dělal tkané cíšky do strážnického Skanzenu a nemá jim to kdo sešít. Říkám: Tak ty jsi chytrý, ale no tak nic, poradím si! A co mám plachetku, co se nosívaly ke kroji do kostela, tak jsem kousek po kousku párala a zkoušela. Až mě to dožralo, tak jsem s tím bacila, ale po třech týdnech jsem na to došla. A už jsem to i tři děvčata naučila. Snažím se, aby se to za každou cenu udrželo.

Vyplatí se to vůbec? Ruční práce jsou „nevděčné“ a časově náročné, kolikrát to vychází třeba pětikorunu na hodinu…
Přesně tak! Je to zhruba 10 Kč na hodinu. Dneska už by to nikdo nedělal, ale pro to musí být člověk zapálený, musí k tomu mít vztah, chtít, aby se ty kroje a vůbec tradice dochovaly. Ta cena se zdá někomu směšná, někdo naopak řekne, že třeba 2800 Kč za vyšití mužské košule nedá. Za měsíc práce? Kolikrát musím píchnout do plátna, než to vyšiju. Každý křížek 4 krát.

Necháte se někdy přece jen zlomit, abyste vzorek ošidila a bylo to pro zákazníka levnější?
Ne, nikdy. Buď to chcete, nebo nechcete, říkám každému. Takto to má podle tradice být, tak to takto bude. Já jsem vždycky čertova, když se ty naše nádherné kroje šidí. V Blatničce to začaly vyšívat děvčata strojem a to je katastrofa, ale nedonutím je k ručnímu vyšívání.

Vy šijete jen Javornické kroje, nebo i z jiných obcí?
Šila jsem i Dolňácké, ale nemám k tomu ten vztah, držím se raději těch našich. A šila jsem i pro jedno známé družstvo, kde po mně chtěli, abych dávala různé náhražky. Tak jsem jim řekla, že pokud budu mít zdravé ruce a oči, tak na naše kroje se žádné náhražky dávat nebudou! A hotovo.

Takže vy jste jedna z posledních vyšívaček, která to dělá přesně podle prastarých vzorů a tak, jak to dělaly naše prababičky?
V Javorníku úplně poslední, dřív se tady vyšívalo v každé chalupě a uměli to dokonce i muži. V sousední Velké nad Veličkou jsou teď dvě holky, ale jedna šije na stroji nebo po 3 nitkách, takže je to vzorování veliké. Ta druhá se chce ke mně dojít naučit vyšívat stinky, tak uvidíme.

Na šátek písničku, na rukávce čipky

Horňácké vzory mají i takové zvláštní názvy, že?
Ano, jsou výšivky křížkové, jiným se říká hráze, křížkové formičky s kvítkama třeba na dětské košilky. Každá formička má svůj název. Třeba Na půl růže, Na krpadla, Na háčky, Na raky, Srdéčková, Na prázdné srdcá, Na rybí hubu, Na půl malováňá, Fazulková, Na rožkatý chán, vyplnění se říká třeba Kurí ritě…A barvy jsou na přání, když chce někdo černou, vyšiju černou. Když chce červeno-modrou, udělám, jak si přeje. A na šátek, který si chlapi dávají kolem pasu, vyšiju oblíbenou pěsničku, kterou si rád zpívá. A ještě i moc ráda vyšívám čipky, to je zdobení na ženských rukávcích nebo na „šatky hore“, to je také krojová součást.

To děláte všechno z hlavy? Vy si to ani nerozkreslujete?
Ano, z hlavy a nic si nerozkresluju, jen sem tam musím počítat nitky. A když nevím, tak mám vzorník.

Takhle precizně by to snad nedokázal ani stroj. Poznáte si svoji práci na dálku?
Okamžitě. Když třeba jdou hody, je fašank nebo jen tak sedím v kostele a dívám se na tu krásu v lavici přede mnou, to mně aj srdéčko poskočí, jakou mám z toho radost.

Co na to říká Váš manžel? Vždyť Vy jste vlastně celý život „zamotaná v bavlnkách!“ (smích)
Jeho čerti berů, když toto vidí. Ale už si zvykl a občas dokonce i pomáhá párat. Akorát je nevýhoda, že jak podchytáme, tak se nám každé kroutí prsty.

Takže poznávací znamení vyšívaček krojů je pokroucený prst?
Ano, všecky jak šijeme, ho máme pokrůtěný.

To si vůbec neumím představit, že takovou nádheru a umění nikomu nepředáte. Vy tu musíte být zkrátka na furt! (smích).
Však naše Jitka mně říká: „Proboha, podle tych Tvojích plánů bys tady mosela být do 150 ti!“

A co v rodině, nemáte to opravdu koho naučit?
Vnučka nechce ani slyšet a dcera je učitelka. Vyšívat sice umí krásně a pomáhá mi, když potřebuju, ale dělat to nechce. Mladé děvčata už vůbec ne. Chtěla jsem, že bychom tady ve škole udělali kroužek a není zájem.

Tradice pomalu upadá, mobily vyhrávají

Ani tady v dědinkách na Horňácku se už tradice nedrží? Na moravském Slovácku je to teď spíš naopak, folklor zažívá boom…
Ne, upadá to tady a je to hrozná škoda, i tady už mají děcka v ruce furt mobily. Na celé nové kroje nejsou peníze, tak se nosí, co je. Ale dokud mně ještě oči slouží, tak to dělat budu a ráda. Ale jak to bude dlouho?

Vás má Pánbíček rád, nebojte…
Já si taky myslím, jinak bych to kolikrát asi vůbec nezvládla. Proto určitě na to pořád aj tak dobře vidím. Šak aj moje děcka a vnuci mně k sedmdesátinám přály: Babičko, jenom nech si tu s nama co nejdél…