Cookies

Cookies používáme k přizpůsobení obsahu webových stránek a k analýze provozu. Více informací naleznete zde: Chráníme vaše osobní údaje

Řemesla našich předků: V Malé Vrbce za poslední tkadlenou Horňácka

Kdo někdy přijel na Horňácko do dech beroucího podhůří Bílých Karpat jen kousek od hranic se Slovenskem, ten má kraj rázovitých lidí, malebných vesniček se samotami s kouřícími komíny a překrásnou přírodou s unikátními orchidejovými loukami už napořád zapsaný v srdci. Moravské Horňácko na jihovýchodě Jihomoravského kraje, to je ale i symbol živé tradice lidového oděvu. A také jednoho unikátu. Totiž tzv. „horňácké činovati“.

Tato tradiční lidová tkanina je tady už po staletí dokladem tkalcovského mistrovství a vzorového bohatství regionu, jaký v České republice nemá vůbec obdoby. Ne náhodou se tak nejspíš toto typické řazení vzorů do několika pruhů nad sebou dočká zápisu do seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury a možná i na seznam UNESCO. Tkalcovské řemeslo se tady dědilo po generace. Kdyby ale nebylo Hany Buchtelové z Malé Vrbky, jedné z 11 ti vesniček, které rázovité Horňácko tvoří, možná by prastará tkalcovská technika dávno zanikla. Hana Buchtelová je totiž poslední tkadlenou na Horňácku. A co víc – je jediná. Rarita.

„Dříve totiž tkali pouze muži, ženy jim připravovaly nitě a materiál a měly jinou práci. Kolem krav, drůbeže, dětí,“ vysvětluje tkadlena, kterou ke tkaní přivedl téměř před půl stoletím její dědeček Jan Okénka. Tkaním se už dlouhé roky ve své malé dílničce ve dvoře živí na plný úvazek. Začátky byly prý hodně krušné. Když kdysi poslala do školy poslední ze svých tří dětí, v chudém zemědělském kraji, kde je dodnes nouze o práci, nemohla jako zahradní architektka najít místo. A tak vystudované inženýrce nezbylo nic jiného, než oprášit dnes 200 let starý tkalcovský stav, který koupil za peníze vydělané v Americe její praděda a kolem kterého poskakovala už jako malá holka. A celoživotní láska byla na světě.

Ještě před 150 ti lety byla v Malé Vrbce, která je tak malá, že se tady nevyplatí provozovat ani obchod, tkalcovská dílna snad v každém druhém stavení. Ale časy se mění. A stejně jako lidé vymírají i tradice a stará řemesla. I stav, který koupil Tomáš Okénka, byl tehdy už 100 let vyřazený a nefunkční a pradědeček ho musel kompletně opravit. I díky němu je tak dnes Hana Buchtelová jednou ze dvou posledních tkalců, kteří se prastarým řemeslem na Horňácku ještě zabývají. A byla by rozhodně škoda, kdyby tato technika zanikla. Pod rukama jí totiž vznikají překrásné ubrusy a dečky s geometrickými vzory řazenými do řad, cíšky, které kdysi dostávala každá nevěsta na ozdobení postele či krojové součásti. Bez inovace by to ale nešlo, a tak dílnu plní také módní motýlci k obleku s tradičním horňáckým vzorem a barevností, horňácké náušnice zalité v pryskyřici, manžetové knoflíčky a dokonce i zrcátka zdobená horňáckým vzorováním. Typické barvy? Červená, černá, modrá a bílá. Dnes se ale horňácká činovať místo povlaků a peřin používá spíše už jen jako krásný dekorativní prvek do domácnosti.

„Jak se Vám na Horňácku žije?“ ptám se sympatické usměvavé dámy, které zázemí pro podnikání v mizejícím řemeslu našich předků poskytuje její manžel – původem z Čech. „Je to tady konec světa. Ty dědinky jsou v podhůří Bílých Karpat, a když nasněží a cesty nejsou odhrnuté, je to opravdu veselé. Obchod také chybí. Jak si mají poradit osmdesátileté babičky, které se nemohou dostat do okolních vesnic nebo do města? Hodně mladých odešlo, v podhorské oblasti není práce. Ale jinak je tu opravdu krásně,“ usměje se sympatická Hana Buchtelová. O Malé Vrbce, kde žije jen 160 lidí, se dá bez nadsázky říct, že tady lišky dávají dobrou noc. Když totiž vyjedete dědinkou nahoru ke hřbitovu, zjistíte, že tam cesta prostě končí. A nejen symbolicky. Když jsem k poslední tkadleně jela po čerstvě zasněžené silnici úžasnou krajinou na tento rozhovor, vynořilo se z lesa stádo asi deseti srnek. Do vzrostlých stromů se zrovna opřelo slunce a sníh se třpytil, jako by byl z křišťálových vloček. V ten moment musí snad každému blesknout hlavou: Bože, tady je tak krásně…

Celý rozhovor s Hanou Buchtelovou 

Dříve se horňácká činovať používala na kroje a povlaky na peřiny, dnes je to spíš dekorace nebo oděvní doplněk. Trendy se mění, barevnost si ale uchovala po staletí…
Ano, přírodním materiálem bylo původně konopí a později se tkalo z bavlny a ze lnu, ze kterých se tká i dnes. K výrobě činovati se používá příze v přírodním odstínu nebo bělená, popř. červené, modré, černé a žlutooranžové odstíny. To jsou i původní barvy krojů. Sehnat materiál je ale už dnes horší. Bavlna se dá, horší je to se lnem. Ten jsme brali v Šumperku, pán už je ale v důchodu a asi končí, takže nevím, kde jej budeme shánět. Dováží se z Polska nebo z Indie. Zatím ale nějaká zásoba je.

Jak je možné, že tak krásné řemeslo vymírá? Folklor přece v posledních letech zažívá neskutečný boom. Je fyzicky tak náročné? Nebo už o tkalcovské výrobky není zájem?
To ano, zájem je a ne, že by nebylo co tkát. Ale člověk nemůže jen tkát, k tomu se přiřazuje ohromná spousta věcí, zejména zpracování materiálu a příprava. Jen výroby osnovy ke tkaní zabere tři dny ve třech lidech.

Pomáhala jste v dílně už jako malá holčička, když jste pozorovala svého dědečka a od něj se tuto techniku učila?
Ne, tkát člověk může začít, až dosáhne nohama na šlapadla u stavu. Spíše jsem jako malá v dílně jen zavazela a překážela. Ale už jako hodně malá jsem se naučila vyšívat, což je také důležité. Tkát jsem se naučila až na gymnáziu. Ale ono by to ani nešlo, nemůžou tkát dva lidé najednou. Děda měl rozdělanou svou práci a já jsem se k tomu nedostala. Byl jen jeden stav. Navíc když dva lidi dělají jednu dečku, je to znát. Každý má jiný úhoz, jinak tzv. stlouká. Já jsem vyrůstala u dědy, a když jsem skončila vysokou školu, neměla jsem práci a s třemi dětmi dojíždět někam daleko zkrátka nešlo.

Takže jste byla „donucená“ oprášit staré dědečkovo řemeslo?
Vlastně ano. Vystudovala jsem zahradní architekturu v Lednici a zkoušela jsem něco soukromě, ale nedalo by se s tím tady přežít. Manžel dělal tehdy u lesů, byl v práci od nevidím do nevidím, babička chodila do práce taky. Takže mi nic jiného nezbylo než oprášit stav. Nejdřív jsem chvilku pracovala pro ÚLUV (pozn. Ústav lidové umělecké výroby), ten pak ale skončil v devadesátých letech. Začátky byly těžké.

Jak to, že ženy nikdy v historii netkaly? To je tak fyzicky náročné?
Není to tak těžké, ale bylo to tak zkrátka zaužívané, že tkalci byli vždy muži, že je to mužská práce. Ženy jim dělaly nitě, ty se musely spříst, hodně se na plátně vyšívalo. Přes zimu, kdy se tkalo nejvíce, se také šily kroje a různé výrobky.

Zabýváte se čistě horňáckou tkaninou, můžete ji i nějak inovovat, nebo se musíte striktně držet původních vzorů?
Horňácká tkaninami specifické prvky, kterých se musí člověk držet.Jedno je řazení vzorů do pruhů další jsou barvy. Já třeba vůbec nepoužívám fialové, růžové nebo zelené barvy, držím se tradice. Takže černá, červená, modrá, bílá, ostrá oranžová a veškeré odstíny přírodní. Len je šedý a šedobílá kombinace také krásně funguje. Je zajímavé, že na horňáckou tkaninu hodně chodí Slováci.

Dá se tkaním v dnešní době uživit? Jak moc je to těžké?
Od roku 1995, kdy jsem začala, prošlo několik „módních“ vln, na které jsem musela reagovat. Nemám e-shop, ale musela jsem si zřídit alespoň facebook. Sem tam někdo něco takhle objedná, ale drtivá většina výrobků se prodá na jarmarcích. Dřív se dělávaly polštáře, dečky, dnes se jich už prodá hodně málo. Občas se udělá velký ubrus, teď jsem dělala pro jeden mladý pár na Vánoce jako dárek povlečení. Dělám zástěry ke kroji, sem tam chce někdo novou, občas něco opravíme. V červnu bude 20. výročí malanského kosení lúk, tak tam budu určitě chystat zástěry. Velkých objednávek je pár za rok. Jinak se spíše dělají tašky, kabelky, čepice bekovky, náušnice jsme začali dělat, kravaty, motýlky, manžetové knoflíčky a různé doplňky na běžné denní nošení.

Co se u vás prodávalo nejvíc letos na Vánoce?
Udělali jsme na zkoušku 20 sad motýlků s manžetovými knoflíčky, že zkusíme, co to udělá. Za dva dny byly pryč.

Máte vůbec čas udělat si někdy radost sama sobě? Utkat si něco pěkného do domu?
Tkala jsem si třeba vánoční ubrus, co mám ještě na stole. Ale spíše si nechávám doma kazové věci.

Samotné tkaní je jen část toho celého procesu. Co všechno tkalcovská výroba obnáší?
Nejdřív si musíte udělat osnovu, ta se dělá 1x za 2 nebo 3 měsíce podle toho, jak mně rychle ubývají nitě. To mně ale dělá manžel, na to nemám po fyzické stránce, protože to děláme po staru, jak se to dělávalo kdysi. Nejprve se osnova namotá na snovadla, ze kterých se to pak musí sundat, natáhnout na stav, přivázat ke staré osnově a pak teprve můžete tkát. Předtím ale nachystat ještě cívky, které se vloží do člunků. Než nachystáte nitě, vezme to spoustu času. Když dělám červeno – černý vzor, musím mít připravených třeba 5 nebo i 6 člunků. Pak můžu tkát, pak si ten výrobek musím střihnout a potom ho ještě zapravit.

Na jednom z motýlků je i srdíčko. To ale není typický horňácký vzor?
Ne, to jsme si vymysleli. Jinak je snad 25 základních vzorů, které se dávají dohromady a kombinují. Když tkám, skládám je do sebe. Pokaždé vznikne originál, i když dělám 5 stejných deček. Jsou vzory, které se dělají nohama - šlapou se. Osnova nabraná určitým způsobem a je navlečená v brdech. Ty mají 4 listy a v nich jsou očka, kde je navlečená osnovní nit v určitém pořadí. První, čtvrtá, druhá, třetí, ale někdo jiný dělá zase 1,2,3,4. Vzor se utváří podle toho, jak je navlečená nit. Když je vzor deskový, je zvlášť deska navlečená po 4 nitkách v osnově (4 nahoře a 4 dole). Jako když pletete norské vzory na svetru. Existují ale i vzory hrázové, kdy nepoužíváte ani brda, ani desku a nabíráte vzor takovou velkou jehlou – šincem, podle nákresu na milimetrovém papíru. Naberete celý vzor, tedy 840 nití, a dvakrát prohodíte člunkem. Hrázování je technika, při které se nabírá nitka po nitce. Tyto vzory jsou náročné na čas a tím i nákladné.

Máte nějaký svůj vzorník?
Mám asi 17 typů vzorů, aby si zákazník mohl vybrat, ale spíš barvy, vzory si upravuji. Sama si je navrhuji a rozpracovávám, držím se ale stále tradice. Některý ubrousek mi dá 2 hodiny, jiný i 4 dny. Záleží na technice.

Jen pro představu, kolik času Vám zabere utkat třeba jednoduchý ubrus 80 x 80 cm?
Zhruba 2 hodiny. Ale záleží na složitosti vzorování, na technice. Může to trvat i několik dnů. Některý ubrousek mi dá 2 hodiny, jiný i 4 dny. Záleží na technice. To povlečení jsem dělala týden.

Co dělá tkadlena těsně po Vánocích, kdy odezní boom kolem vánočních dárků? Je teď až do Velikonoc klid?
Přesně tak. Mám teď nějaké resty z minulého roku, obrazy, nějaké zástěry ke kroji. Na jaro jdou hodně věci, které se dávají do Skanzenu ve Strážnici jako suvenýry. Takže pro děcka ptáčci, panenky, andělíčci, záložky do knížek, náramky. V létě všehochuť od tašek a deček přes motýlky na krk, na podzim na vinobraní se zase hodně dělají skleničky na víno. To začíná už i v červnu na Strážnických. Na Vánoce dečky, ubrusy, bekovky.Čím víc umím nabídnout, tím líp.

Za svou práci jste byla v roce 2007 oceněna titulem Nositel tradice lidových řemesel. Máte z toho radost?
Velkou, má to sotva 50 lidí v republice, loni to dostal jen jeden. Mě tam přihlásilo muzeum. Musela jsem ale splňovat podmínky, takže se musí jednat o staré řemeslo, které musí někdo dělat před vámi i po vás a musíte jej někde prezentovat.

To znamená, že se na Vás mohou návštěvníci kraje přijít podívat k Vám domů do dílny?
Ano, po zavolání určitě. Už jsme tady měli i tři autobusy najednou.

Naučila jste to nádherné řemeslo i některé ze svých tří dětí? Máte ho komu předat?
Obě naše dcery tkát umí. Ale asi se tomu věnovat nebudou, jen občas pomáhají. Mladší dcera je v Praze v archivu, starší dcera pracuje na VŠ. Na druhou stranu je pravda, že cestičku osudu nikdo neznáme. Kdo ví, já jsem také to prastaré řemeslo oprášila až po letech…