Cookies

Cookies používáme k přizpůsobení obsahu webových stránek a k analýze provozu. Více informací naleznete zde: Chráníme vaše osobní údaje

„Sochy v parku slavkovského zámku? Restaurují se za minutu dvanáct,“ říká Josef Červinka

Kdo v letošním krásném babím létě procházel parkem zámku Slavkov u Brna, mohl tam přímo při práci narazit do začátku listopadu na partu restaurátorů pod vedením zkušeného Josefa Červinky. Ti právě dokončili obnovu 11 barokních soch z unikátního souboru, jaký na Moravě nemá obdoby. 

Foto: Zámek Slavkov

„Já jenom, s dovolením, si tam něco rychle na tý soše navlhčím, ať mi to nepřischne a hned jsem u vás,“ rozběhl se s výmluvným gestem k 300 let staré soše Demeter – řecké bohyni plodnosti a úrody, na níž už několik týdnů pracuje, sympatický 41 letý restaurátor z Brna Josef Červinka. „Přepadla“ jsem ho v jednom krásném podzimním pátečním ránu i s partou jeho kolegů při restaurování unikátního souboru barokních soch v zahradě slavkovského zámku, jedné z nejnavštěvovanějších jihomoravských památek. 

Poslední den, kdy meteorologové hlásí krásné letní počasí, pak už se má ochladit. Žádný „odvaz“ pro restaurátory, vlhko totiž neprospívá použité technologii. „V dešti se na obnově soch vůbec pracovat nedá,“ vysvětlovali. Zakázka ale musela být hotová do začátku listopadu, počasí nepočasí. Zhruba čtveřice stálých členů restaurátorského týmu z celé republiky tak už od jara pracovala na tom, aby očistila čtvrtinu slavkovského souboru z vzácného mušlového vápence od geniálního italského sochaře Giovanni Giulianiho od mechů, řas, lišejníků a dokonce i prorůstajících stébel trávy. 

Také aby zpevnila drolící se hmotu kamene a nesoudržné partie a doplnila chybějící části precizních sochařských děl. Pak se povrch soch ve finále konzervuje. Tři sta let vzácné historie pod rukama, to už je nějaká zodpovědnost! Na drátě tak měli nejen své kolegy, ale také technology restaurování a specializované laboratoře. Ty vše vždy analyzují a určí přesný poměr látek, jimiž se sochy čistí a zkonzervují. Josef Červinka má řadu cenných zkušeností. Jen na jižní Moravě pracoval třeba na obnově omítek funkcionalistického skvostu Vily Tugendhat, za kterým míří do Brna turisté z celého světa. Podíl má i na restaurování podlahové mozaiky Minaretu v lednickém parku, jehož kompozice uchvacuje ročně už 1,5 milionu návštěvníků. 

„Lidi si většinou představují práci restaurátora zkresleně. Hodně nám říkají: To musí být krásná práce a musíte mít asi trpělivost, že? Dávám tomu za pravdu a směji se. Zvlášť když si vzpomenu na to, jak jsem na Minaretu dva roky klečel na kolenou a sázel dennodenně vedle sebe několikamilimetrové kamínky,“ popisuje Červinka, který vystudoval obor Restaurování kamene a souvisejících materiálů na pardubické univerzitě. Restaurátor? To je podle něho holka pro všechno! Multifunkční profese. „Ale hlavně je to takový hybrid mezi uklízečkou, zedníkem a kameníkem,“ vtipkuje. A určitě i tak trochu chemik, dokumentátor, badatel v archivu, technolog a alchymista.


Foto: Zámek Slavkov

Poslední restaurování soch proběhlo ve Slavkově před dlouhými 40 ti lety. „Troufám si říct, že u některých děl je to skutečně za minutu dvanáct. A několik dalších bych dokonce doporučil k výměně za kopie,“ vzkazuje restaurátor.


Celý rozhovor s Petrem Červinkou: 

Jak vlastně probíhají jednotlivé fáze obnovy soch?
Ve Slavkově jsme restaurovali 11 nejvíce poškozených soch ze souboru, který v parku čítá přes 40 objektů. Tady kvůli velké prodlevě muselo proběhnout zpevnění a opakovaná konsolidace hmoty toho kamene, který se drolil, praskal v různých šupinkách a odpadával. Po předzpevnění následovalo očištění od biologického napadení.

Byly sochy porostlé jen mechem a řasami? Nebo je to ještě horší?
Na těch sochách byly nejen mechy a řasy, ale také lišejníky, někde už rostla i nějaká travička. Ten rozdíl se dá krásně porovnat s nerestaurovanými sochami. Po této fázi následovalo opět dozpevnění, protože po odkrytí se vždy ukázaly další nesoudržné partie. Následně probíhalo dočištění kamene od tmavých depozitů z atmosféry a od sádrovcových krust. To jsou černé homogenní plochy, velice tvrdé. Je to typické poškození pro sochy z vápence. Když už byly takto očištěny a zpevněny, tak jsme doplňovali partie, které chybí.

Musíte podobné zásahy konzultovat s Národním památkovým ústavem, nebo je ta zodpovědnost čistě na vás, restaurátorech?
Pokud se doplňují důležité partie, pak je to vždy velmi konzultovaná záležitost s pracovníky z NPÚ. Konzultujeme, zda ještě něco esteticky chybí, případně zda to jde akceptovat jako torzo právě v téhle podobě.

Jak jsou slavkovské sochy z hlediska jižní Moravy, potažmo celé republiky, výjimečné?
Jsou to barokní sochy, a tudíž tady je naprosto diametrální rozdíl Čechy a Morava. V Čechách se sochařství vyvíjelo jiným směrem, bylo ovlivněno jinými směry a osobnostmi než na jihu Moravy, kde byl poměrně velký vliv Vídně. Podle mě se jedná o špičkové práce, ze sochařského hlediska patří k jedněm z nejlepších soch, na kterých jsem mohl pracovat. Giovanni Giuliani, autor většiny soch slavkovského souboru, je představitel naprosto skvělého baroka. Jde o suverénní nasazení velkých anatomicky správných hmot, aby to mělo výraz, jsou tady přitom i lechtivé plastické vtípky s florálním motivem, kytičky, lístečky…Prostě vynikající záležitost.

Takže když jste dostal tuhle zakázku, restaurátorské srdíčko zaplesalo?
Určitě. Ze sochařského hlediska jde skutečně o naprostou špičku. Zajímavá věc je, že slavkovský park je novotvar ze 70. let minulého století, takhle to tady nevypadalo. Pan prof. Miloš Stehlík, významný historik umění, dělal spolu se zahradními architekty před lety rehabilitaci barokních zahrad, kromě Slavkova například i Jaroměřice. Působí to velice přirozeně a jen velký znalec zahradní architektury si může všimnout nesrovnalostí, třeba vzrostlých stromů, které oni integrovali do francouzského parku.

A nelekl jste se, co by mohl nastat za problém? Přece jen, ta zodpovědnost! Historická hodnota soch, finanční stránka…
Vždycky se objeví překvapení, ale to je úděl každé zakázky. Určitě by bylo příjemnější dělat těch soch míň, dělat je za víc peněz, ale žijeme v zemi, kde je nešťastný systém soutěžení nejlevnější cenou. Tím pádem jsme v pasti. Zodpovědnost je veliká, ale máme opravdu na telefonu kolegy. Třeba zmíněný pan prof. Stehlík, kterému je 96 let, za námi jezdil do Slavkova na konzultace a ty byly nadmíru přínosné tím, že stál u posledního restaurování.

Sochy ve slavkovském parku jsou vyrobené z mušlového vápence. To je typický materiál pro oblast jižní Moravy?
Ano, a také pro oblast Dolního Rakouska. Hraje to roli i při doplňování soch. Doplňujeme je totiž autentickým materiálem, tedy drtí z různých typů mušlových vápenců pojených zase vápnem, aby to bylo materiálově co nejvíc podobné původnímu kameni. K některým sochám existují malinké hliněné modely, k jiným ne. Bylo zajímavé, že když jsme zkoumali dílo autorů, kteří jsou v tomto parku zastoupeni, hledali jsme nějaká modeleta v Rakousku, kde Giuliani také tvořil. To nám pomáhalo třeba v situacích, když se doplňuje ruka nebo nějaký atribut, například píšťala.

Dělá se to tak běžně, když chybí dokumentace, případně fotografie? Že musíte vyhledávat v díle autora a pomoct si některými jeho dalšími sochami?
Ano, v tvorbě autora Giovanni Giulianniho jsme byli schopni najít nějaké podobné práce, kdy třeba kompozice rukou je blízká slavkovským sochám. Hodně nám pomohla nedávná výstava ve Vídni, která mapovala jeho dílo. Na závěr se pak po doplnění dělá ještě ochranný šlem na bázi různých vápen, vápencových drtí. Je to čistě minerální záležitost. Šlem slouží k jakési konzervaci. Není to nátěr, musí se potom ještě odbrousit. Vrcholky té autentické hmoty jsou obnažené a prasklinky jsou zatažené tímto jemným šlemem. 


Foto: Zámek Slavkov

Jak budou sochy stárnout, nebude to příliš kontrastovat?
Idea je ta, že by při stárnutí soch neměl degradovat původní kámen, ale ten šlem. Ten se pak musí cyklicky nějakým způsobem obnovovat.

Dělá se před vlastním restaurováním nějaký průzkum těch soch? Abyste viděli, do jaké míry jsou poškozené?
Není to úplně běžné, ale ve Slavkově je investor velmi vstřícný a loni uvolnil poměrně dost peněz právě do průzkumu, takže těch nepříjemných překvapení na pracovišti je pak podstatně méně. Navíc jsme v archivu našli starou fotodokumentaci a restaurátorské zprávy ze 70. let, kdy se sochy opravovaly naposledy, což nám velmi usnadnilo práci.

Co vše se takovým průzkumem dá zjistit?
Měřili jsme nasákavost, porozitu, homogenitu kamene, na základě dat pak pracujeme. Zjistíme třeba, že některá část sochy je o 30% méně pevná než jiné. Tady bylo navíc použito hned několik typů kamene, takže na každé místo té sochy se snažíme individuálně namíchat směs, se kterou pracujeme. Stejně se technologie dolaďují přímo na místě, až se začne na soše pracovat.

Komunikujete i s kolegy z Rakouska, kteří mají asi hodně zkušeností díky tomu, že tento typ kamene tam také mají?
Hodně. Díky tomu se to zvládnout.

Kolik vás na obnově těch jedenácti nejpoškozenějších soch pracuje?
Stálý tým tvořili na této zakázce 4 lidi, ale bylo nás tady potřeby v létě až devět.

Asi nejste speciální tým na sochy z mušlového vápence. To funguje tak, že dostanete zakázku a seženete kolegy po republice podle specializace a podle toho, co umí na tu konkrétní zakázku?
Přesně tak, je to podle dovedností a schopností.

Doplňujete tým někdy i o ne-restaurátory – řemeslníky?
Ano, když potřebujeme. Tím, že je to multidisciplinární, tak třeba na Vile Tugendhat bylo potřeba udělat společně s geodety důmyslnou dřevěnou konstrukci, takže tam jsme potřebovali precizního truhláře.

Jak vám práci ztěžuje počasí? V dešti se restaurovat nedá, co ale takové tropy kolem pětatřiceti?
Letos byl opravdu problém kvůli slunci, báli jsme se, aby nám nepřesychala ta vápínka, protože to potřebuje nějaký vlhkostní režim.

Takže se modlíte a s hrůzou vyhlížíte každé ráno z okna?
Tak. Letošní sezona co se týče deště, byla bezvadná, ale přes léto nám hodně komplikovaly použité technologie vedra. S tím se člověk musí vypořádat.

Můžete prozradit, kolik stojí obnova jedné sochy ve slavkovském parku?
Určitě přes 100 tisíc korun.

Dělal jste řadu památek po celé ČR, na jižní Moravě zmíněnou Vilu Tugendhat. Čím ta práce byla výjimečná?
Tam jsme dělali takovou exhibici, kdy jsme transferovali omítky. Vila Tugendhat je výjimečná už svým pohnutým osudem, ale i tím, že vedle architektonických kvalit tam bylo tam zachováno velké množství autentických omítek včetně povrchových úprav. A to jak v interiéru, tak v exteriéru. Jedna z významných poruch byla, že se kvůli dlouhodobé poruše v kanalizaci staticky trhalo zahradní schodiště od stavby a terasa ujížděla ze svahu k Vile Löw-Beer. Byl nutný poměrně razantní statický zákrok, takže my jsme se pokusili omítky sundat, rozebrat autentické zdivo, pak se udělaly nové základy, statické zabezpečení a ty omítky se vrátily zpátky.

Jsou takové transfery omítek v restaurování běžné, nebo to byla unikátní operace?
Poměrně jsou, ale spíš u nástěnné malby. Myslím, že na funkcionalistické stavbě se dělalo něco takového v ČR možná úplně poprvé. 


Foto: Zámek Slavkov

Kolik jste už měl bezesných nocí? To musí člověk cítit obrovskou zodpovědnost. Tady se chyba nepromíjí…
Zodpovědnost je veliká. Samozřejmě neustále pracujeme s technology restaurování, konzultujeme, občas i zavoláme, aby někdo přijel.

Mohou být ty kroky nevratné?
Ano, i proto jsme se ve Slavkově rozhodli pro velice ekologický přístup, kdy mimo biocydů a zpevňujících látek používáme jen přírodní materiály na bázi vápen a vápence, sopečných popílků a podobně. Věci, kterými tomu uškodíme co nejmíň.

Už se ve Slavkově objevila nějaká větší komplikace?
Letos jsme dělali velice komplikovanou sochu, kdy máme dochovanou z baroka pouze horní polovinu těla Diany. Jedna její noha je z nějaké starší historické opravy, druhá doplněk ze 70. let. Esteticky by to mohlo být lepší, kompilace těch 3 etap je tam vidět.

Jsou všechny materiály na restaurování dostupné v Česku?
Kupujeme pouze vstupní suroviny a i ty občas sháníte v zahraničí. Směsi si pak připravujeme sami na míru tomu konkrétnímu kameni.

Slavkovské sochy jsou 300 let staré, ten kámen se sem tehdy dovážel?
On se tady na Moravě i těžil, jde o tzv. politavský nebo mušlový vápenec. Jsou to vlastně sedimentované drtě ze schránek mořských a sladkovodních živočichů, někdy i s příměsí písku. Z toho vznikl ten kámen.

Jak to funguje, když se změní počasí a potřebujete něco rychle namíchat, navážit? Máte s sebou nějakou pojízdnou alchymistickou dílničku?
Jasně, máme s sebou vždycky všechno v autě.

Pracoval jste i vzácné na soše Demeter. Jak moc byla poškozená?
Socha Demeter není přímo od Giovanni Giulianiho, ale je od Ignáce Lengelachera, významného barokního sochaře působícího na Moravě. Z těch poškození – tady to bylo pestré. Má dodělávanou pravou ruku a ten doplněk byl celý rozpraskaný. Museli jsme ji rozebrat na 4 díly. Ty se musely přelepit, vyndat rezavé čepy, které jsme vyměnili za nerezové. To samé hlava, ta byla přidělána na naprosto předimenzovaný masivní železný čep, který mohl být latentním poškozením toho spoje. Hmota samotná, tepelná roztažnost, koroze, to vše mohl být problém. Na zádech jí chyběla špička rohu hojnosti, ta se kompletně dodělává. Tady jsme museli provést razantní zásahy.

Ty části, které chybí, děláte taky vy sám?
Ano. Jinak na Demeter bylo i hodně mechů a lišejníků.

Ty se nejdřív čistí mechanicky? Nějakou hubkou nebo měkkým kartáčkem?
Nejdřív se socha nastříká biocydem, který se nechá působit a potom to sundáváme dřevěnými a plastovými škrabkami. Tady jsme to čistili párou pomocí plastových kartáčků. Mezitím pauzy, musí se čekat, až zpevňovač kámen zpevní a pokračuje se v čištění. Používali jsme také tzv. tangenciální tryskání a mikrotryskání, což je malé tryskací zařízení, kdy je koncovka velikosti propisky, kterou se opatrně otryskává z povrchu ta černá vrstva. Taky používáme systém, kdy odbrušujeme nečistoty tryskou z boku. Pak proběhlo doplňování chybějících partií. Malinko nás trápil doplněk k rohu hojnosti, je tam spousta květin, obilní klásky, lístečky, květy. Ona je to práce až řezbářsko-cukrářská. Ten sochař projevil tehdy ohromnou zručnost, že to dokázal do toho kamene udělat. Jedná se o subtilní, tenoulinké stébla obilí. Komplikovaná záležitost. 


Foto: Zámek Slavkov

Sochař projevil zručnost, ale vy musíte mít úplně stejnou, ne-li větší, abyste to dokázal restaurovat?
My musíme mít jinou, on to sekal do pevné hmoty, kdežto my to tam musíme nanést a opracovat. A když máte ve vzduchu nanést čtyřmilimetrové stéblo, je to daleko náročnější na trpělivost. To je největší úskalí na této soše.

Kolik dní průměrně jste ve Slavkově na jedné soše pracovali? Nebo spíš týdnů?
Začali jsme koncem dubna, začátkem května. Takže jsou to stovky hodin.

Jak na vás návštěvníci zámku reagovali? Co je zajímá, na co se vždy ptají?
Vesměs jsou reakce pozitivní. Oblíbený dotaz, ze kterého už si děláme všichni legraci: To musí být hodně zajímavá práce a to musíte mít trpělivost!?

To jsou ty naše romantické představy o restaurátorech, kteří jezdí po zámcích a památkách a večer bádají ve starých knihách. Ona je to ale spíš rutina, že?
Hodně je to o rutině.

Jaký je podle vás stav památek na jižní Moravě? Něco už jste v parcích viděl - je to tristní?
Ne, myslím, že se blýská na lepší časy. V každém případě památkový fond má ČR ohromný. Bylo období, kdy za minulého režimu byly VIP památky, do nich se investovalo, jiné směřovaly k zániku. Stále jsou některé havarijní, další ale naskočily do režimu opakovaného restaurování. To je fajn. Jih Moravy patří jednoznačně k těm lepším regionům.

Čím to podle Vás je?
Je to i díky poměrně silné křesťanské tradici, kdy i za totality dokonce i ty drobné sakrální stavby – kapličky, boží muka, kříže- nějakou péči měly. Není to takový průšvih jako západní nebo severní Čechy, které byly vysídlené. A kde restaurování často začíná s krumpáčem, kdy se chodí se kolem soklů a vykopávají se ulomené hlavy a ruce nebo hledá, jestli tam někde nebudou. Výjimkou jsou Moravské Sudety a třeba i samotný Mikulov nebyl před rokem 89 v dobrém stavu.

Ale zase mohou jít dobrým příkladem, tam se lidé aktivně zapojili do obnovy unikátní Křížové cesty na Svatý kopeček, adoptovali si kapličky…
To je pravda. Tady je sbírka taky, ale údajně není tak úspěšná. Chápu, že firmy preferují zdravotnictví, sport. Ale určitě i kultura by si nějaký podíl zasloužila.

Je v tuzemsku velká konkurence takových restaurátorských firem?
Obrovská, je nás strašně moc. Třeba na Moravě je několik rodin, které jsou tady poměrně etablované, my jsme tady spíš noví, já jsem do Brna přišel před osmi lety.

Máte paralelně rozběhnutých více akcí po republice?
Bohužel k tomu ještě něco málo děláme, ale mělo by to časově klapnout.

Napadá mě, jestli máte ve smlouvě sankce jako třeba stavební firmy?
Určitě, to je normální součást smlouvy. Bohužel ne všichni investoři si uvědomují, že restaurování je něco jiného než stavební činnost. Tady je to fajn, investor je velmi vstřícný.  


Foto: Zámek Slavkov

Jaký je to pocit, když jste ráno přišli do práce právě do slavkovského parku?
Úžasný. Tady nepracujete na ulici, kde pod vámi jezdí tramvaje. Soubor je svým způsobem jedinečný, větší soubor soch od tohoto autora na Moravě nenajdete. To je bezvadné. Pak je tady příjemný ten efekt, kdy odcházíme a to, že jsme restaurovali, je skutečně vidět. Třeba povrchové scelení, jaké je tady, není v celých Čechách, výjimkou je jižní Morava a Rakousko. Odcházíte, socha je čistá, světlá, chybějící věci doplněné. Vidíte tu práci za sebou a to je fajn. Někdy ale děláte sgrafito, které je úplně rozsypané, sype se to na písek. Vy to rok čistíte, injektujete a zpevňujete, další rok lokálně retušujete, odmakáte na tom tisíce hodin a vizuální efekt není tak velký.

…a navíc to krásné prostředí tady, ten klid…?
Nechci to zakřiknout, ale ty sochy ve Slavkově jsou opravdu úžasné. Doporučuji každému, kdo sem přijde, ať si ten soubor obejde. Tady se dá neustále objevovat spousta věcí.

Dovedete si představit sebe někde v kanceláři? Co pro vás tahle krásná práce znamená?
Velká radost. Tady jsme pracovali na špičkovém sochařském díle, nehledě na ten nádherný park okolo. Ne někde na ulici, kde pod námi jezdí tramvaje. Předloni jsme na Minaretu dokončili mozaikovou podlahu, která je složená z kamínku několik milimetrů velkých a je jich tam několik desítek stovek tisíc. Dva roky klečíte a skládáte je vedle sebe. Tugendhat – hladká cementová omítka, která není ničím zajímavá. Ale jenom když si člověk uvědomí, v jakém stojí prostoru, ten příběh, kontext, co je za tím, to je přece úžasné…

Více v tomto videu