Cookies

Cookies používáme k přizpůsobení obsahu webových stránek a k analýze provozu. Více informací naleznete zde: Chráníme vaše osobní údaje

Fenomén zvaný modrotisk. V Olešnici jej po staru vyrábějí už 202 let

Malá rodinná dílna Danzingerových v Olešnici na Blanensku je svým způsobem unikátní. Je totiž poslední ze dvou dochovaných provozů v celé České republice, kde se ještě vyrábí tradiční modrotisk. Kdysi tak oblíbenou a rozšířenou techniku barvení látek, která je zapsaná dokonce na seznamu UNESCO, tady tradičním způsobem vyrábí už třetí století bez jediné změny technologie. Stejně jako v roce 1816 jejich prapradědeček.


Foto: Modrotisk Danzinger 

„Já se strašně omlouvám za ty modré ruce, ale zrovna barvím. Ale to je dneska ještě dobré, jindy je mám modré daleko víc- někdy až k loktům. Když se plátno smekne z ráfu do barvicí kádě, jdete do indiga a lovíte,“ přivítal mě v útulném obchůdku modrotiskové dílny v Olešnici na Blanensku pevným chlapským stiskem její majitel Jiří Danzinger.

Jen chvilku předtím tady provázel skupinu asi čtyřiceti druháků ze základní školy, která se do jedné z posledních dvou dílen u nás přijela na prastarou mizející techniku našich předků podívat. Když začne léto a do nedalekého Moravského krasu míří davy turistů, má i Jiří Danzinger co dělat. Stává se z něj totiž na půl úvazku průvodce. Se zájezdy a exkurzemi se tady poslední dobou „roztrhl pytel“.

„Někdy mám i tři exkurze za den. Přesto nejsme muzeem ani expozicí, ale výrobní dílnou,“ směje se. Mezi tím vším musí totiž plnit smluvené zakázky. Domů tak chodí někdy i před půlnocí. Kdyby ale nebylo jeho zabýčenosti a vůle udržet staré rodové řemeslo, možná by už na Moravě zbyla modrotisková dílna jediná – ta ve Strážnici na Hodonínsku.

Modrotisk totiž stejně jako jiné techniky podléhá módním vlnám. A udržet starou dílnu bez modernizace technologie není jednoduché. „Teď je třeba na modrotisk dobrá doba. Hodně se prodává metráž, lidé si z ní zase nechávají šít. V devadesátých letech to ale bylo hodně špatné. A ani nás tak nemíjí marketing. Abychom přežili, musíme vyrábět komerční věci, jako třeba tašky, chňapky do kuchyně nebo modrotiskové medvídky,“ říká potomek rodu, který ve stejné chalupě vyrábí modrotisk starou technikou už neuvěřitelných 202 let.

A látky tady barvili jejich předci už v 16. století. Typické modrobílé tradiční vzorování textilií se na Moravu a do Čech dostalo z Holandska a německy mluvících zemí někdy před pěti sty lety. Přežilo obě války i éru socialismu. Naopak – kdo v té době neměl doma modrotiskový ubrus, prostírání pod keramický hrnek s kávou nebo modrotiskovou zástěru či sukni, ten nebyl „in“. Originální, nenahraditelná technologie výroby, je díky své jedinečnosti zapsaná dokonce na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.

Foto: Modrotisk Danzinger 

Když se ale začnou na podzim stahovat mraky, Jiřímu Danzingerovi se na čele dělají vrásky. Ví, že další slunce, které bude mít sílu vysušit do tmavě modra nabarvené plátno, přijde zase až koncem února. A tak průběžně celé léto barví, mandluje a štosuje lněné a bavlněné pásy do regálu, aby pak do něj v zimě sáhl a mohl je potisknout jedním z 250 vzorů, které ve vesničce Olešnice dodnes po svých předcích uchovávají. „Kolik modrotisku ročně ve své dílně vyrobíte?“ ptám se. „Schválně, tipněte si. Ročně nabarvím a potisknu zhruba 6 kilometrů plátna, říká majitel dílny. Ať tak či tak, olešnická dílna přežila už nejrůznější éry.

Modrotisk se stal fenoménem. Klasické modrobílé vzorování si v poslední době oblíbily i vyhlášené módní návrhářky. Ve své tvorbě je úspěšně využívá třeba Klára Nademlýnská nebo výtvarnice Lenka Jurečková.



Celý rozhovor s Jiřím Danzinger

Technika modrotisku je stejná pro celou střední Evropu. Čím se ale jednotlivé regiony liší? A jak moc je olešnická výroba jiná než výroba modrotisku ve Strážnici?
Technologie výroby modrotisku je všude stejná. Originalita ale spočívá právě ve vzorování, jednotlivé oblasti a dokonce i dílny se liší pouze vzory. Jedná se vlastně o jedinou tradiční tiskařskou a barvířskou techniku zdobení látek, která se nezměněná zachovala kontinuálně až do současné doby. Strážnická dílna je stará 112 let, naše 202.

V minulosti se modrotisk používal z velké části k výrobě součástí krojů lidí na venkově. K čemu ještě?
Modrotisk sloužil třeba v Olešnici a v našem regionu vůbec primárně k výrobě pracovního oblečení pro běžné lidi na venkově. Dámské i pánské zástěry, košile, šátky, fěrtochy…Každá ta oblast je jiná vzorováním a má jiný účel užití modrotisku. Vysočina byla chudší oblast, takže pracovní oděvy. Někde se z něj tvořily doplňky krojů.

Jaké vzorování se na Blanensku objevuje?
Jednoduché drobné vzory, evokující chudobu kraje. Drobné květinové vzory, obilné klásky atd.

Jak se vlastně modrotisk tvoří?
Používá se tradiční speciální technologie, kdy se na bílé plátno – len nebo bavlnu – natiskne nejprve pomocí dřevěných forem s nejrůznějšími motivy tzv. tiskařská rezerva, což je vlastně směs kaolinu a arabské gumy. Natáhnu si plátno, tiskařskou formu potřu rezervou, chytím ji pevně do ruky za tři body a pak už pokládám stále vedle sebe na látku, dokud nedocílím souvislého vzoru. Těch 8 metrů dělám zhruba 2 až 5 hodin podle velikosti a složitosti formy. A taky někdy nemám náladu, tak mi to nejde tak rychle od ruky.

Pak to plátno pověsíte, aby se rezerva spojila s podkladem?
Ano, pak visí celý den. Arabská guma s kaolinem musí vytvrdit, aby se spojila s vláknem a neroztekla v barvicí indigové lázni v tzv. kypě, což je velká dřevěná barvicí káď. Ta naše má 160 let. Základní složkou lázně je indigo, které dává zabarvené látce tu krásnou charakteristickou sytě modrou barvu.


Foto: Modrotisk Danzinger 

Co je to indigo? Z jaké rostliny to barvivo pochází a kde se shání?
Indigo je prášek z nasušené rostliny indigovník a sehnat ho je docela problém. Vozí se sem až z Pákistánu, ona vlastně i technika modrotisku pochází původně z Indie. Nám ho vozí v sudech přes půl světa už v rozemletém stavu. Existují prověřené plantáže, takže nám to krásně barví.

Olešnická dílna funguje 202 let, tradice barvířské rodiny ale na tomto místě sahá do 16. století. Kdo tu dílnu založil?
Tady byly první zmínky o barvírně už kolem roku 1520, takže 11 pokolení zpátky už se tady barvilo. Ti moji praprapředkové, to byla původně rodina Weissova. Ti založili v roce 1816 dílnu na modrotisk a v roce 1849 k nim přišel můj prapraděda Danzinger.

Takže on se do té rodiny Weissů přiženil?
Tak. V roce 1857 si vzal dceru toho barvíře a změnilo se jméno. Původně oba ty rody pocházely z Rakouska.

Zkoušel jste vybádat, kde se vzal zrovna tady? Jestli šel „najisto“, nebo to byla náhoda, že se ti dva potkali?
Je to hodně zvláštní. Ten můj prapraděda - já jsem už pátá generace toho jména - se vyučil ve Vídni a šel vandrem, aby nabyl zkušenosti. Byl dokonce někde v italském Terstu a pak přišel sem, do Olešnice. Podle mě není náhoda, že šel přes půl Evropy a přišel zrovna sem do téhle dílny. V té době byly barvíren i modrotiskových dílen mraky, mohl si vybírat. Takže si myslím, že se nějak ty rody znaly, že šel najisto.

„Forštechři“, kteří vyráběli v minulosti formy na vzorování modrotisku, to byli umělci. Ty vaše formy, to jsou úplná umělecká díla…
Přesně tak. To byli řemeslníci, formíři, kterých je dnes v Evropě už jen pár. U nás jsou jen dva ve Dvoře Králové a jeden se zaučuje. Opravují mi staré formy. Většina jich je 100- 150 let stará. Ta poslední je z roku 1936. Třeba tato forma z roku 1849 je jedna z forem, které měl ten můj praděda s sebou, když sem přišel.

To musí být úžasný pocit držet ji v ruce a pracovat s ní…
To je! Ta forma má masivní dřevěný základ, většinou se dělaly ze švestky, hrušky, sem tam třešeň. Tvrdá, ovocná dřevina. Čítá asi 2600 drátů, z toho zhruba 900 měděných. Dřevěný masivní základ, madla a vzor, který je uměleckým dílem. Někdy to je tak nádherné, že je až škoda s tím dělat.

Kdo to navrhoval? To si dělali ti formíři sami?
Ještě v kombinaci s barvířem. Kolikrát nevěřím, že ta forma se dá ještě opravit a vlastně ani kolikrát nevíme, jak je stará. Moji předci říkali: „Byly tady ty formy 150 let před nama, budou tady i po nás!“ Dneska si už necháváme dodělávat spíš jen menší tiskátka, s kterými se dá dozdobit třeba ubrus.

Kolik máte ve vzorníku vzorů dnes?
Zhruba 250 vzorů. Pracujeme podle originálního vzorníku z 60. let, který dělal můj děda.


Foto: Modrotisk Danzinger 

A jsou mezi vzory stále jen ty klasické, nebo jste se přizpůsobili marketingu a nabízíte i komerční?
Záleží, čemu tak říkáme. Máme třeba vzor vinnou révu, i když tady nikdo víno nerostlo. Takže z tohoto pohledu je to komerční vzor. Oni ti naši předkové jezdili po jarmarcích a měli určitý rádius, takže se museli tím vzorováním přizpůsobit oblasti, kam jeli prodávat. Moje domněnka je ale ta, že když pocházeli z vinařské rodiny, proč si neudělat i vinařský vzor?

Takže tím slovem „komerční“ se myslí, že vzory jsou původní, ale nespadají do té které oblasti?
Ano. Chcete-li dělat to, proč to má smysl-tedy pro folklorní soubory a pro lidi, kteří se sem chtějí na tu tradiční výrobu podívat, musíte se uživit. Folklor, to je dnes už jen 10% celé výroby.

Co je teď módní ve vzorování modrotisku? Je to pořád ta klasická kytička?

Vzory, kde je více bílé. Jednu dobu šly větší listy, teď je doba spíš těch jemnějších, obecně drobná kytička. Spíše se ustupuje od těch větších a v posledních třech letech se hodně líbí dvou až třícentimetrové vzory. Ta klasická kytička se líbí nejvíc mně. Jsou formy, které mi nejdou do ruky a kde ta chemie mezi námi prostě nesedí, ale ta prachobyčejná modrotisková kytička se mi líbí pořád. Točí se stále dokola nějakých 80 vzorů. Ale je to subjektivní, věc vkusu jako u všeho. 

Ten mandl, co tady máte – jak je starý?
To je jediný stroj, který tady dělá za mě (smích). Což je zajímavost, je to celodřevěný stroj a na tomhle místě stojí 130 let, původně tady byl tzv. kastlmandl. Byl koupený jako starší, může mít klidně 150. Ten velký válec je tzv. papírák, tedy přítlačný váleč, který tlakem 300 kilo tlačí na ten spodní, který se zahřívá. Původně, než proběhla elektrifikace Olešnice, poháněl se lidskou silou. Pohánělo se velké kolo, kdy se chodilo se kolem tzv. kolotoče, a mandl se vyhříval pomocí válečků, které se daly do kamen.

A teď to děláte jak?
Teď je to celé převodované, dali jsme sem motor a vyhřívá se to topnou spirálou. Ohromná časová úspora. Ale když to zapnete, elektrika nám tady jenom zabliká.

Jak se ten mandl dlouho nahřívá, než můžete začít plátno mandlovat?
Zhruba půl dne. Ale třeba v zimě je rozdíl dvou hodin v nahřívání. Když je tady 5 stupňů, tak se to rychle chladí. Takže to ani není možné zahřívat každý den, to by nebylo ekonomické. Já třeba 14 dní jen barvím a pak to jednorázově projedu všechno naráz.

Vy tady přímo v téhle chalupě máte i šicí dílnu?
Máme malinkou dílničku, je koncipovaná na rodinnou výrobu. Máme ale i švadleny, kterým práci zadáváme jako zakázkovou výrobu.

Jak se modrotisk udržuje?
Doporučujeme po každém praní nakropit a vyžehlit, aby se oživil. Prát v mýdlovém roztoku, ideálně do 40 st.

Kolik výrobků z modrotisku vyrábíte?
Asi 100 druhů, od suvenýrů až po praktické věci. Zástěry, šátky, fěrtochy, kuchyňské utěrky, gumičky do vlasů, nástěnné kalendáře, tašky, srdíčka a zvonečky s levandulí, chňapky. Vytvořit to je možná složitější, než celá modrotisková výroba. Někdo tomu musí dát tvar, ten výrobek složit atd. Dřív se zabývali čistě šátky, zástěrami, ubrusy, přehozy přes postele…Doba tomu sice přeje, ale musíme se přizpůsobit drobnůstkami, které s tradicí nemají nic moc společného. Když přijde zákazník a řekne, že chce ušít a vycpat z modrotisku hada, tak to uděláme.


Foto: Modrotisk Danzinger 

A co srdíčko, nekrvácí, že musíte ustupovat od tradice?
Ještě stále přicházejí zákazníci, kdy nejsem ochotný jít proti svému egu. Třeba smajlíky z modrotisku, takový extrémní komerční kýč, nejsem ochoten dělat. Naštěstí je teď renesance metráže, to je pro nás ta nejlepší varianta.

Je modrotisk oblíbený spíš u nás, nebo jej prodáváte hodně i do zahraničí?
Zhruba 70% výrobků jde dnes ven. Na Slovensko, do Polska, Rakouska, do německy mluvících zemí, Holandska. Tam, kde má tato technika tradici. Zkoušeli jsme Švédsko, ale tam jsme se neuchytili, jim to nic neříká. Naopak teď jsme měli velkou zakázku do Japonska. Paní si vybrala výrobky z e-shopu a chtěla dost netradiční vzorování. Až jsem se bál, že ta forma, která nebyla desítky let používaná, to neustojí. Zkrátka, když ušijete pěkně modrotiskové srdíčko, jste schopná dostat ho kamkoli po světě.

Tady se opravdu od té doby nic nezměnilo v technologii výroby? Co elektřina?
Až na drobné změny jako bylo zavedení elektřiny, výměnu hliněné podlahy za dřevěnou a zběžné opravy dílničky se fakt nic moc nezměnilo. Modrotisk je stále ruční tisk, jakási náhražka voskové batiky, kdy tiskneme pomocí formy. Z toho se vyvinul perotinový tisk, později válcový.

Ten tkalcovský stav v dílně je funkční?
Je to replika stavu, který se používal typově už v 15. st, toto je asi 120 let starý stav. Taková demonstrace toho, jak v Olešnici vypadalo tkalcovství.

To se taky nějak týká přímo vašeho rodu? Nebo jste na něj někde narazili a bylo vám líto, že by jej někdo zničil?
To druhé, koupili jsme to a zrenovovali. V téhle dílně se nikdy netkalo, tady se vždycky jenom barvilo. Tkalo se v každém druhém baráku, ale tady ne. Tenhle stav si tady ale našel své místo a už tady zůstane. Je to dobrý nástroj, když přijdou děcka, tak já jim řeknu, že tady na poli rostl len, z toho lnu udělali naši předci přízi, z ní utkali plátno a to se tady barvilo. Má to příběh a je tam ta posloupnost.

Je tady docela zima, v té dílně se netopí?
Ne. V této části dílny se zatopit dá, ale tím, že je dům neizolovaný, je to v podstatě nulový efekt. A vezměte si, že přes zimu tady máte 4 až 6 st. A při tom musíte nějakým způsobem fungovat, mácháte se v té studené lázni, takže má to svoje úskalí.

Hm, tvrdý chleba máte…
Zimy mám rád čím dál méně…

Proč začal vlastně modrotisk zanikat, když ještě před dvě stě lety bylo dílen třeba jako pekařství? Přestal být konkurenceschopný?
Přesně tak, trendy se mění pořád. Po tom obrovském rozmachu v Evropě už ta modrobílá barevnost byla najednou málo. Ale všechno je věc politiky a ekonomiky. A taky nic neroste do nebe…

Jak moc je pro Vás svazující, že držíte tradici po předcích, jste x-tá generace a to řemeslo svým způsobem vymírá?
Hodně, to je velká zodpovědnost. Jako děcko jsem to nesnášel. Chtěl jsem na fotbal, už se hrálo a já musel být po škole v dílně. Točit klikou ruční škrobičky třeba dvě hodiny. Teď jsem tady 21. rokem a jsem tady opravdu rád. Ani přesně nevím, kdy se to ve mně zlomilo. Ale je to radost. A já si to před těmi předky sám sobě obhájím. Říkám si: za každý výrobek se vám podívám do očí, každý prošel tím původním procesem. I když ušijeme toho hada, nikdy na něj nevezmu jinou látku, než je kvalitní modrotisk. A na tom si opravdu zakládám…

Foto: Modrotisk Danzinger