Vršovické divadlo MANA: Matka - Karel Čapek

Neměl by člověk dřív, než vsadí do hry svůj život a začne riskovat, zkoumat také svou odpovědnost ke svým blízkým? „A kam vede ona po generace trvající hra na hrdiny?“ Matka to formuluje jasně: „Jeden z vás bude
něco stavět, druhý to bude bourat, a pak mi řeknete, že to jsou veliké úkoly, tomu ty, maminko, nemůžeš rozumět.“

A přesto je to právě matka, která lépe než kdokoli jiný ví, že veškeré činy, které nejsou vedeny láskou, končí zmarem a tragédií. Přehnané ambice, politické názory, které osudově rozdělují rodiny, ochota nadřadit poli-
tiku lásce, to jsou témata, která zde zaznívají s novou naléhavostí.“ Společnost je rozdělená, polarizovaná, lidé si jdou po krku a jsou schopni se rozhádat: právě Matka je Čapkovým varováním, které ukazuje, že jsou
důležitější hodnoty jako lidský život a láska.

Tomu ty, maminko, nerozumíš
Matka je Čapkovou poslední hrou. Psal ji v pohnutém roce 1938, v době vzrůstajícího fašismu a války na spadnutí. To se výrazně promítá do hry, jež na válku pohlíží z pozice matky ztrácející ve jménu ideálů jednoho syna za druhým. A ona nemá nic než je.

Čapkovy hry jsou silně tezovité a prodchnuté patosem, Matka je v tomto smyslu snad nejobtížněji realizovatelná, mimo jiné i proto, že herecké gesto i rétorika se za téměř sto let výrazně proměnily. Téma hry, zakotvené v rozdílném pohledu na hrdinství mužskýma a ženskýma očima, však v době genderového rozostřování rolí a pohlaví nabývá na aktuálnosti.

Režisér Peter Gábor se svým týmem text účinně zhustil, postavy zlidštil a přiblížil dnešnímu vnímání, a to i díky probleskujícímu laskavému humoru. Platí to především o titulní postavě, v níž Jitka Smutná podává vynikající výkon. Její Matka je normální ustaraná a milující máma, středobodem jejího světa je rodina, muž a děti.

Jenže své muže ztrácí jednoho za druhým. Odcházejí s lehkostí, ve jménu svých poslání, vůči matce mají jen pocit lehkého soucitu a trapnosti plynoucí z nutnosti oznámit jí svou smrt. A utěšující větu: „Tomu ty, maminko, nemůžeš rozumět“. Jenže matka Jitky Smutné se o ně rve se vzrůstajícím vztekem a bezmocnou hořkostí a pro- past mezi její prázdnou náručí a solidaritou mrtvých mužů je stále hlubší.

Tahle máma nemůže s patetickým gestem přikázat Tonimu „Jdi!“, může jen rezignovat a přiznat si svou prohru v boji o poslední milované dítě. A i tuto závěrečnou, herecky značně ošidnou scénu zvládá Smutná bravurně.

Překonat schematičnost mužských postav se v insce-
naci zcela nedaří a asi to ani nelze. Nejuvěřitelnější z nich je dobrácký a vojenskou strohost postrádající Otec Dušana Sitka, nejtezovitěji vycházejí ideologické spory dvojčat Petra (Leonard Stirský Hädler) a Kornela (Matěj Vejdělek). Ondřej (Ivan Kopeček) je trochu matný a jednostrunný, Jiří (Jaroslav Blažek) má ve hře i inscenaci dost málo prostoru. A Aleš Bílík má na benjamínka Toniho až příliš mužnosti na to, aby uhrál chlapeckost postavy, ale její něhu vůči matce zvládá dobře.

Vše se odehrává na scéně, kde metaforou rodiny je visící prádlo, především mužské košile, do té poslední v závěru ukrývá matka své hoře. Vršovická Matka je víc než jen jubilejním holdem autorovi, tragiku opouštěných a nepochopených matek nese se značnou sugestivitou.

Radmila Hrdinová, Právo


hrají: Jitka Smutná, Dušan Sitek, Aleš Bílík, Leonard Hädler Stirský, Jaroslav Blažek / Ondřej Černý, Ivan Koreček, Matěj Vejdělek / Zdeněk Bařinka
režie: Peter Gábor
dramaturgie: Věra Mašková
scéna a kostýmy: Michal Syrový
premiéra: 5. 2. 2020
délka představení: 90 minut