Je to ale pořádný rambajs! Součástí velikonočního hrkání jsou na Bučovicku obchůzky s Jidáši. Na Velký pátek nebo Bílou sobotu obchází ves maskovaný živý Jidáš, nebo nesou chlapci neživou figurínu. Čistě klučičí záležitost, ale divákem můžete být bez ohledu na gender!
Na Bučovicku chodí hrkající kluci s Jidášem na většině míst na Velký pátek v hodině údajné Ježíšovy smrti.
Když utichnou zvony kostelních věží, procházejí chlapci s hrkačkami. S gustem„klapají“ a obchází ulice s Jidášem – obvykle je to nejstarší z party nebo figurína. Narozdíl od smrtnice je tento velikonoční zvyk čistě pro kluky.
Postava nebo figurína Jidáše reprezentuje apoštola Jidáše Iškariotského, který zradil Ježíše Krista. Obecně zosobňuje archetyp zla. Tomu odpovídá „umělecké“ pojetí (v každé obci hodně jiné a hodně své). Má vzbuzovat strach i všeobecné veselí v jednom.
Tradice přetrvává od 2. poloviny 19. století. Od 20. let 20. století máme doklady o velikonočním hrkání s obchůzkou s Jidášem ve 14 lokalitách Bučovicka. Zvyk přežil i éru komunismu, jen někde na pár let s přestávkou, po sametové revoluci ožil. Obchůzky s Jidáši probíhají na Bučovicku v pátek ve tři a pět odpoledne, v jedné obci chodí Jidáš na Bílou sobotu v devět ráno. Od roku 2016 tradice figuruje na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury v ČR.
Jádro skupiny tvoří hrkáči 6–15 let, nejmladší jsou tříletí prcci. Zmínili jsme, že je to čistě klučičí věc, ale občas v průvodu uvidíte i holku. Procesí řídí nejstarší kluci – řečení páni, stárci nebo taky bochmani. Pomocníkům se říká podpáni nebo podstárci, ostatní jsou hrkači, klapači nebo prostě kluci. Divácky nejvděčnější je samozřejmě postava Jidáše. Všude reprezentuje tentýž charakter, ale jinak záleží na kreativitě představitele. Kostým děti tvoří samy. Třeba v Nesovicích vodí Jidáše na provaze, jeho rekvizitou je pytel vycpaný slámou a tím pytlem bouchá hrkače kolem. V Kojátkách má na hlavě černou kuklu, jinak je od hlavy k patě opentlený barevnými pásy krepového papíru. S vodičem je spojený provazem nebo řetězem a průběžně se snaží „pláchnout“. Všechny v dosahu škádlí třeba kusem provazu, k ruce má pokladničku či punčochu na výběr peněz.
Za poctivé klapání si kluci zaslouží poctivou odměnu. Při pátečním koledování ji vybírá Jidáš, v sobotu je to právo stárků. Jidáš dostává peníze, ty dělí mezi sebe a stárka. Sobotní dary tvoří naturálie jako vajíčka, sladkosti, peníze. Stárci poklady dělí mezi všechny členy procesí.
Být či nebýt, to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Ptá se Hamlet, kralevic dánský. A my se ptáme – co takhle zajít na ochotnické divadlo?!
Piknik i nocování mezi řádky vinohradu, středomořská atmosféra a sklenička s jiskrným vínem v ruce? Sbalte dobrou náladu, chuť objevovat a ochutnávat, jedeme na jih!
V osmdesátkách to byl keramický TOP a spousta rodin nějaký ten kousek dodnes vlastní (jen možná neví, že je z Letovic nebo Kunštátu). Muzeum umění až v dalekém Dallasu věnuje téhle jedinečné kráse část expozice, mají ji v Hemingwayově domě na Floridě. Pojďte obdivovat, je co.