Cookies

Cookies používáme k přizpůsobení obsahu webových stránek a k analýze provozu. Více informací naleznete zde: Chráníme vaše osobní údaje

„Jižní Morava? Nejpatriotičtější kus země,“ říká milovník vojenské historie. Na jaká památná místa zve?

Milovník vojenské historie a zakladatel soukromého jihomoravského vojenského muzea - Military muzea Sergěje Jana Ingra ve Vlkoši na Hodonínsku – netradičně uctil před pár dny památku novodobých válečných hrdinů. Zatímco jiní otevírali 11. 11. první Svatomartinská vína a pekli husu, Petr Něnička společně s manželkou Andreou a dvěma dalšími nadšenci objížděl už pátý den hřbitovy po celé zemi. Zapalovali svíčky a pokládali zelené věnečky s rudým vlčím mákem – symbolem válečných veteránů - na desítky hrobů českých vojáků, kteří padli v bojích v Afghánistánu a na jiných novodobých světových bojištích. 3045 kilometrů, 55 hodin čistého času stráveného v autě.

Krásné gesto bylo podle něho nejen výrazem úcty k hrdinům, které je potřeba si stále připomínat a děkovat jim za službu vlasti. Bylo pro něj také důstojnou oslavou a vzdáním holdu stému výročí vzniku Republiky. „Národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude mít žádné, až je bude skutečně potřebovat,“ je jedním z Něničkových mott.

Ve svém muzeu, které vojenský nadšenec a patriot pojmenoval po nejznámějším vlkošském rodáku, československém generálovi, legionáři a ministru národní obrany exilové vlády v Londýně, shromáždil za 11 let jeho existence stovky cenných artefaktů z 1. i 2. světové války i současných vojenských zahraničních misí. Mnohé z nich mají silný příběh. „Třeba originální uniforma legionáře z První světové války, kterou nám přinesla jeho rodina a na kterou se bojím i sáhnout. Nebo prapor OSN, který vlál nad pozorovatelnou českých vojáků na misi v bývalé Jugoslávii v momentě, kdy je zasáhl minometný granát. A také fotografie sira Nicholase Wintona, který za 2. světové války zachránil téměř 700 židovských dětí před holocaustem, s jeho vlastnoručním podpisem,“ vyjmenovává jen nepatrný zlomek svých vojenských pokladů.

Do jeho muzea pravidelně jezdí váleční veteráni, kteří mu do nové expozice zahraničních misí přiváží své vlastní uniformy. A také své vlastní příběhy. Na Zdi cti, kde se pak všichni při odchodu podepisují, jim vévodí skromný podpis legendárního letce 2. světové války generála Emila Bočka, se kterým jsou za roky jeho návštěv v muzeu už přátelé.

Petr Něnička je spolu s Dalajlámou, Václavem Havlem či bývalým sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem držitelem prestižního ocenění Zlatá holubice míru. Český patriot 2013 také tvrdí, že jižní Morava je díky masivnímu udržování tradic a folkloru vůbec nejpatriotičtější částí naší země. „Kroje a folklor jsou výrazem vlastenectví a identity, za kterou ale musel někdo v určité době bojovat. Mnozí si to vůbec neuvědomují,“ vzkazuje v roce stého výročí konce jedné z nejničivějších válek v dějinách lidstva.

Sám pořádá každoročně několik obřích, divácky atraktivních akcí, které souvisí se zajímavými daty a naší vojenskou historií. „Patří k nim velkolepé vojenské ukázky na Vlkošských dnech vojenských tradic, které připomínají osvobození regionu v dubnu 1945, Bitva o radnici v Kyjově k ukončení války v Evropě, dobový vojenský tábor, ale i vytvoření největší živé české vlajky v dějinách, kterého se letos k uctění patrona České země svatého Václava zúčastnilo 2550 lidí,“ vyjmenovává Něnička.

Jižní Morava a vojenská historie, to podle tohoto srdcaře a patriota není jen „profláknuté“ slavkovské bojiště a Mohyla Míru. V kraji vinic je podle něho celá řada vojenských opevnění a zajímavých obranných objektů, památníků, ale i hrobů padlých, kde by si lidé měli právě své kořeny uvědomovat. Zve na ně milovníky vojenství třeba do Podyjí na Znojemsku, na Pohansko u Břeclavi či do dříve přísně utajeného objektu jeskyně Výpustek na Blanensku, kde je nyní v bývalém protiatomovém krytu a sídle záložního vojenského velitelství vystaveno více než 200 modelů letadel. A pokud se chtějí pobavit, vyrazit prý mohou třeba do vyhlášeného Army parku v Ořechově u Brna.

Celý rozhovor s Petrem Něničkou:

Jak na váš reagovali lidé na hřbitovech, když jste tam přišli uctít novodobé válečné oběti?
Úžasně, zaznamenali jsme děkovné telefonáty od rodin padlých vojáků, lidi nám ale děkovali i na facebooku, kde jsme celou akci ke Dni válečných veteránů denně dokumentovali. Volala nám rodina jednoho padlého, že maminka je vážně nemocná, ale že strašně děkuje. Jeden den zase volala sestra padlého vojáka, to jsme zrovna s čelovkami chodili po hřbitově a hledali jeden hrob. To jedou člověku ty spodní panty a neví, jestli brečet hned, nebo až zavěsí. Nebo jsme potkali přímo u hrobu maminku jednoho z pětice vojáků, kteří zahynuli na misi v roce 2014. Plakala a děkovala nám. Ty lidi velmi zraňuje, když se o jejich synech mluví jako o žoldácích. Oni přitom jen jedou vykonat rozkaz. My jsme z toho hřbitova odcházeli mlčky, bylo to strašně silné.

Jak jste vůbec ty hroby hledali? Najít někoho třeba na Olšanských hřbitovech, to musí být docela složité…
Měli jsme sice souřadnice, ale člověk má někdy nachozenou Kyjovskou padesátku, než konkrétní hrob najde. Třeba na Ústředním hřbitově v Brně jsme podle zaměření hledali hrob veterána a našli ho na opačné straně. Kolega se na to ale připravoval dopředu, měl fotky, věděli jsme, podle čeho se alespoň částečně orientovat. Ale v Brně se nám stala krásná věc. Přijeli jsme tam dopoledne a u paní, kde lidi na poslední chvíli platili za hroby nebo se přišli zeptat, kde někdo leží, byla dlouhá řada. Kolega se šel zeptat, řekl, kdo jsme a co děláme, ona se zvedla, řekla: Stop! A vy pojďte se mnou.

Zavedla vás k tomu hrobu?
To ne, ale vytiskla mu přednostně hrobové číslo a ještě nám řekla, že jsme hodní, že takovou akci děláme. Každý hrob jsme nafotili, zaměřili, takže teď je možné ho najít plus mínus na 2 metry.

Kde všude na jižní Moravě jsou hroby novodobých válečných veteránů?
Brno a Hodonín. Uherské Hradiště už je Zlínský kraj, Měřín už zase Kraj Vysočina. To je ale dáno tím, že ti kluci se často stěhují do Čech k svým posádkám.

Podobnou akcí se silným podtextem jsou i Lavičky válečných veteránů. O co jde?
Vzpomínkové lavičky byla moje reflexe na událost z roku 2014, kdy zemřela pětice našich vojáků po útoku Talibanu v Afghánistánu. Takže na té první lavičce je pět vlčích máků, jako symbol Dne válečných veteránů, za každého toho kluka jedna. Na každé je motto Jiřího REGI Schamse, který byl zraněn na zahraniční misi a později zemřel: „Kdybys byl třeba jediný, kdo může či umí udělat, co je třeba, musíš to udělat“, na zadní straně pak „Poděkovat není slabost“. Pak je tam pořadové číslo lavičky a také datum 11.11. – Den válečných veteránů.

Jaké číslo má ta aktuální, poslední?
V Chotyni je poslední s číslem 58. Jedna je dokonce v Kryptě Cyrila a Metoděje v Praze, další ve Velké Británii, na Slovensku, v Afghánistánu, v Bagramu. Na jižní Moravě v Kyjově, Vlkoši, dvě se teď budou odhalovat ve Vacenovicích. Když si vzpomenu, že před šesti, sedmy roky jsem spamoval moderátory ČT, aby si dali vlčí máky do klopy a říkal jim, co se 11. 11. slaví za den, musím uznat, že se vnímání těch věcí a patriotismu hodně posunulo.

Jak jste se dostal k podpisu sira Wintona? Člověka, který je symbolem lidskosti, protože zachránil stovky židovských dětí před koncentrákem?
To je zajímavá story. Vytiskl jsem si jeho fotografie a poslal mu kdysi dopis na Panenské ostrovy. Jenže jsem netušil, že jsou dvoje- americké a britské. Po dlouhých štrapácích s doručením se najednou něco objevilo v poště. Už jsem na to úplně zapomněl, když na mě jednou ráno houkla pošťačka, že mám na poště dopis z Panenských ostrovů.

To asi srdíčko hodně poskočí…
No to jo! Pro mě je to hlavně obrovská čest. A strašně se mi na tom líbí, jak se podepsal. Stojí tam jenom „Niky“ Winton. On byl sir a ten šlechtický titul vůbec nepoužíval. Úžasný člověk.

V expozici, kterou každý rok měníte na další sezónu a neustále rozšiřujete, je hodně takových věcí s příběhem, že?
Mám tu třeba střelu, která se našla u ostatků spodního střelce amerického bombardéru B-17 Big time, který spadl u Slavičína. Našly se tuny nábojů, ale tenhle je jiný. Ten kluk zfalšoval datum narození, aby mohl bojovat za svou zem, jemu bylo 17 let, když zahynul. Přinesl oběť z hlediska vyššího principu mravního.

Počítá s něčím takovým podle Vás voják? Bavíte se o tom s příslušníky misí?
Ne, s tím nikdo nepočítá. Bavím se s těmi kluky, nesmí si toto vůbec připustit, pak je paralyzuje strach a na ten není čas. Kdo tvrdí, že nemá strach, buď lže, nebo je sebevrah. Zdravý strach budí ostražitost. Zásadní problém u misí je stereotyp. 24 hodin ve střehu, obrovský stres. A spousta silných momentů. I ti airsoftoví kluci, kteří mají auru, že to jsou hrdinové, jsou v první řadě hlavně normální lidi. Silný je i osud vojáka Kamila Beneše, kterému se narodilo dítě, a v životě ho už na rukou nedržel.

Příznivci vojenství ve Vlkoši najdou spoustu dokumentů, knih, dobových novin, uniforem i nejrůznějších kuriozit, jako protektorátní vstupenky do kina. Spoustu lidí ale zajímají reálné dochované vojenské objekty. Kde na jižní Moravě jsou?
Na jižní Moravě je toho spousta. Já sám jsem byl třeba na Pohansku, kde je hned vedle Loveckého zámečku Pohansko u rybníka muzeum lehkého vojenského opevnění. Je to vlastně betonový bunkr, který byl součástí prvorepublikového opevnění Československa. Je tam předválečná výzbroj a výstroj, jako je lafeta, lapač nábojnic, můžete si tam prohlédnout střílnu pro obranu vstupu. V levé střelecké místnosti je instalována poválečná lafeta s lehkým kulometem nebo periskop. Je tam i betonová jímka, která sloužila jako ochrana proti zaplavení bunkru vodou. Kluci z Klubu vojenské historie tady postupně opravují i několik zajímavých objektů lehkého opevnění v okolí.

Prvorepublikové opevnění si mohou zájemci prohlédnout i na Znojemsku, zejména v Podyjí. Co je čeká zajímavého tam?
Hodně zajímavé je minimuzeum československého lehkého opevnění z let 1935 – 1938, kde jsou dva objekty u Olbramovic, pěchotní srub v Chvalovicích v roku 1938, který je zase ukázkou těžkého opevnění, areál Československého opevnění Šatov, pěchotní srub v Hevlíně na Znojemsku, pevnostní muzeum ve Vranově nad Dyjí a řada dalších. A třeba v Brně je kryt v Husově ulici. Některé tyto vojenské objekty jsou otevřené celoročně. A rozhodně stojí za to sledovat akce Klubů vojenské historie, které jsou velmi zajímavé. Pořádají třeba i nejrůznější přednášky.

Takže Mohyla míru u Slavkova a tank před Starovičkami opravdu nejsou jediné památníky vojenského charakteru v kraji, jak si možná spousta lidí myslí…
Ne, to rozhodně ne, ty ostatní jen nemají takovou propagaci.

Jsou v kraji i nějaká další zajímavá vojenská muzea?
Tady bych určitě upozornil na Army park v Ořechově u Brna, který je vůbec největším military muzeem v republice. Ti pořádají někdy v únoru ukázku zimní bitvy. Je to v bývalém areálu protivzdušné obrany města Brna, kde je muzeum, podzemní hangáry, nadzemní budova velitelství. Je to spíš jakýsi vojenský skanzen, kde se můžete pobavit, zastřílet si, zahrát paintball, proběhnout si opičí dráhu, zajezdit na čtyřkolce atd.

V Military muzeu pracujete i s dětmi, máte minikino, nedávno jste dělal výstavu k První republice. Jde vůbec děti v dnešní přetechnizované době zaujmout?
Aby si děcka dnes něco zapamatovala, musí to být něco In, cool, shocking. Sám mám dva kluky. Takže třeba ta akce s živou vlajkou byla pro děcka ze škol, školek, učilišť a pro lidi, co se přidali. Nakonec měla 31 metrů. Příjezd Masaryka v Kyjově, akce pro tisíce lidí. Musíte něčím šokovat, i když děláte obyčejnou výstavu. Nejen děcka, ale i dospělé. Lidi nečtou, takže když jsem instaloval na výstavě k 100. výročí republiky sadu dopisů Dr. Milady Horákové, zavražděné komunistickým režimem, pověsil jsem je na prádelní šňůru, aby přitáhly pozornost.

Napadá mě, jestli pro milovníky vojenské historie existuje pro jižní Moravu nějaká mapa zajímavých objektů, bunkrů, vojenských linií apod., jak je to běžné v některých státech Evropy…
Ne, tady taková mapa chybí. Uvědomil jsem si to už před pár lety, když jsem byl v Holandsku v jednom městě a v tamním infocentru narazil na válečnou mapu, zaměřenou na hroby 1. i 2. světové války, místa bojišť s datem či vojenská muzea. Například Normandie v rámci turistického ruchu hodně těží z operace Overlord a hodně to propagují. Takže nebál bych se do toho pustit ani u nás.


Vraťme se ještě k vaší cestě ke Dni válečných veteránů. Co byl nejsilnější moment za celých pět dní? Na co nezapomenete?
Těch zážitků byla celá řada, ale určitě nikdy nezapomenu na setkání s vdovou po vojákovi, jehož syn se od smrti svého táty neostříhal. Potkali jsme se u hrobu, tomu klukovi bylo devět a má vlasy po pás. Stáli jsme tam, povídali si o něm, ten syn se najednou otočil mámě do „klína“ a brečel, abychom ho neviděli. Silný moment…Tady si člověk uvědomí, že třeba to, že můžeme jít v klidu o dušičkách zapálit svíčku na hrob našich blízkých, není vůbec samozřejmost. Že za ten náš klid někde daleko od domova někdo bojuje za nás a riskuje pro nás to nejcennější – život.


Za fotky děkujeme Petrovi Něničkovi.