Cookies

Cookies používáme k přizpůsobení obsahu webových stránek a k analýze provozu. Více informací naleznete zde: Chráníme vaše osobní údaje

Jaké je to být zámeckým pánem ve 21. století?

Soukromý majitel Zámku Letovice Bohumil Vavříček může se začátkem letošní návštěvnické sezóny konečně bouchnout šampaňské. V těchto dnech právě dokončuje opravy posledních pěti místnostní památky, kterou koupil před 15 ti lety jako ruinu se zcela zničenými interiéry a propadanými stropy. Zařadí je se začátkem sezóny k dalším 125 prostorám, do nichž za roky oprav investoval desítky milionů korun, aby je přiblížil empírové podobě z doby poslední rekonstrukce zámku za pánů z Kálnoky - tedy kolem roku 1820.

Zní to téměř jako pohádka

Probudit se do slunného letního rána v zámecké komnatě v posteli s nebesy obklopený starožitnostmi a obrazy dávných šlechticů je určitě sen mnoha romantiků. Koupit zámek nebo některou z památek na území Moravy nebo Čech dnes přitom není žádná utopie. Jen na jižní Moravě jsou jich v soukromých rukou zhruba dvě desítky. Jenže – sen je sen a realita od něj bývá mnohdy na hony vzdálená.

Své o tom ví i dvaašedesátiletý Bohumil Vavříček, který před patnácti lety koupil od hraběte Alexandra Kálnokyho restituovaný zámek se zahradou v Letovicích na Blanensku. Když se z „výhodné koupě“ druhý den probudil, šel si objekt v klidu projít. A teprve pak mu to všechno došlo. „Zámek byl v tak dezolátním stavu, že jsem v tom vypětí dostal mrtvici. Po návratu z nemocnice jsem byl dokonce přesvědčený, že jej zase rychle prodám. Jenže v tom byla neskutečná nostalgie, tenhle zámek je moje srdcovka. Už jako malý kluk jsem na něj zasněně hleděl z okna bytu mého dědy, který byl kovář, a obdivoval z nedaleké vesničky Kochov tu dominantu na kopci v Letovicích,“ vysvětluje starožitník.

   

Bezhlavý dobrodruh nebo srdcař?

Možná by se tenhle chlapík mohl mnohým jevit jako bezhlavý dobrodruh. On má ale k zámku blíž, než si vůbec dokáže připustit. Má to totiž v genech a modrou krev v rodokmenu. Prapradědeček novodobého majitele zámku byl francouzský šlechtic, který po Velké francouzské revoluci musel odejít ze své země a koupil jako emigrant panství v Čechách. „Nakonec jsem se tedy pod tíhou okolností rozhodl, že tuto krásnou památku musím zachránit pro budoucí generace, a pustili jsme se s manželkou do oprav.

Bylo to šílené. Chyběla tady zábradlí, v řadě interiérů byly úplně propadené stropy nebo chyběly podlahy. V zámku nebyly dveře, okna, omítky, fasáda, elektřina, voda, kanalizace, prostě totální ruina. A párkrát mě ve slabé chvilce i napadlo, jestli mám tohle všechno zapotřebí. Jestli by mi nebylo líp někde v klidu u moře a ty miliony, které jsem do oprav už investoval, si raději užít,“ přemítá. Srdcovka je ale srdcovka. A jeho snahu veřejnost oceňuje. V roce 2008 vyhrál totiž zámek soutěž o Nejlépe opravenou památku Jihomoravského kraje. Nové interiéry se líbí i turistům. Ročně jich sem totiž zavítá okolo pětadvaceti tisíc.

Hradním pánem na jeden den

Mít sídlo pana Vavříčka kompletně jen pro sebe – alespoň na jednu noc – může přitom každý. „Nabízíme totiž k pronájmu přes noc dva zámecké apartmány. Abychom sem ale lidi v dnešní době technologií a hlavně nekonečných seriálů nalákali, nechybí v nich, samozřejmě, ani televize,“ směje se utajené skříňce přímo naproti postele.

Jaké je to být zámeckým pánem ve 21. století?

Je tajné, za kolik jste zámek od hraběte Kálnokyho v roce 2004 koupil?
Ne, není, koupil jsem ho za 2 miliony.

To je dnes cena jednopokojového bytu, takže se to může jevit jako „superkauf“…
Kdyby mi dva dali k tomu, bylo by to furt ještě drahé (smích). Investoval jsem do něj už další desítky milionů korun, více než 30. A navíc lidem pokud nezaplatíte, hrozí žaloba a stejně přijdete o všechno. Takže máme různé úvěry, vlastně jsme nadosmrti zadlužení. Ale oprava jako taková není tak drahá, jak si každý představuje, fůra písku 2 tisíce, pytel cementu 120 korun. Švýcarské tapety, které imitují ty původní, stojí 500 korun role, to je jak když si tapetujete obývák. Je problém sehnat řemeslníky, ale mně naštěstí pomáhají hodně kamarádi. Státní zakázka by stála 200x tolik.

Nebyl ten infarkt spíš varování, abyste do toho nešel?
Naopak. Díky němu jsem se pak dostal do plného invalidního důchodu, abych měl klid to tady postupně zrestaurovat.

Čím jste po tom návratu z nemocnice vlastně začal?
Hledal jsem smlouvy a chtěl to celé zrušit (smích). Ale pak mi léčitelé řekli, že tady budu ještě 20 let, tak jsem si řekl: Tak co bych dělal tu dobu? Tak to spravíme, no. A spravili jsme!

V zámku je plno klavírů, má to nějakou symboliku nebo spojitost s posledními majiteli?
Ne, prostě se mi je podařilo sehnat, jsem přece starožitník. Krásné historické kusy. Mám momentálně tři na prodej po tisícikoruně – nechcete?

Co se teď ještě před sezonou dodělává?
Poslední 4 místnosti, v květnu bude komplet i celé 1. patro hotové.

Jsou v zámku vystavené původní předměty? Zachovalo se něco?
Úplné minimum, vlastně jen jedna vitrína. Ten zámek byl úplně vybydlený, za války tu sídlilo gestapo, za komunistů armáda, která tu chtěla budovat archiv. Mobiliář, který teď vidíte, je většinou z Francie. V Česku neseženete tolik stejného nábytku.

Kde to sháníte? Na burzách sběratelů nebo máte někde v Paříži v zapadlé uličce svého starožitníka?
Většinou na internetu. Taková skříň, resp. kredenc, která je zhruba 200 let stará, se dá sehnat i za 10 tisíc korun.

     

Ve Vašem zámku si mohou lidé všechny předměty osahat, protože je po výkladu na nádvoří necháváte projít veškeré interiéry bez průvodce. Platí tady to známé: Náš zákazník, náš pán? Nebojíte se, že něco zničí, ukradnou?
Ne, skříň nikdo na zádech neodnese, ani obraz. Ale je fakt, že věčně něco opravujeme, to je donekonečna. V zámku můžou být lidé půl hodiny, ale klidně ať jsou tam celý den, jak se komu líbí.

Jak se k soukromým majitelům památek staví stát? Pomáhá vám nějak, jste aspoň okrajově zahrnuti do systému památkové péče? Přece jen jde u kulturní památku…
Ne, na veškeré opravy a provoz si musíme vydělat sami. Je to, jako když koupíte větší chalupu. Ale památkáři chodí na kontrolu, jakým stylem probíhají opravy. Problémy s nimi naštěstí nemáme.

Ani cena za Nejlépe opravenou památku JM kraje vám nic nepřinesla?
Dostali jsme 150 tisíc korun. Podstatné je ale to, že nám ta soutěž přinesla PR v médiích, takže po marketingové stránce to byl obrovský přínos, na tom se dalo pak stavět.

Kolik vás na provoz zámku vůbec je?
Jako manažer jsem sám, zaměstnance nemám. Manželka dělala chod prohlídek, teď šla do důchodu, takže to převzal syn. Jedeme na brigádníky, protože je to sezonní, krátkodobá záležitost.

Musíte se hodně snažit, abyste ten kolos utáhl?
Vstupné všechno nevykryje, navíc zvýšíte o 10 korun a už jsou všichni rozčarovaní, co si to jako soukromník dovolujete. Děláme hodně akcí, vernisáže, výstavy, každou 1. neděli v měsíci vyhlášené burzy starožitností či auto-moto, farmářský trh, koncerty, svatby, oslavy narozenin, firemní akce. A nově jsme letos otevřeli restauraci s teplou kuchyní. Ty burzy jsou super, i my tam nakupujeme různé kliky, židle, věšáky na opravu zámku.

Co vám jako soukromníkovi nejvíc pomáhá udržet tu památku v chodu?
Spíš bych řekl, co mně nepomáhá. Nepomáhá mi moře, protože když je léto, Češi vyrazí k moři. Když je horko, leží u vody. Silný konkurent je pro nás Moravský kras, který nám odčerpává obrovské množství turistů. Ale na podzim by se tady snad měl točit film, takže od toho si docela hodně slibuji.

Sezóna pomalu začíná, co se na rozjezd chystá v Letovicích pro návštěvníky?
Máme otevřené i pondělky, abychom vychytali okolí. 16. dubna chystáme vernisáž výstavy Smalt art, 27. dubna bude na zámku divadlo, chystají se koncerty. Další akce budou vyvěšené na webu. 


Historie Zámku Letovice

První zmínky pochází z poloviny 13. století, kdy na kopci nad Letovicemi stál původně hrad. Po jeho zničení husity k pozdně gotické přestavbě, ve 2. polovině 16. století byly provedeny úpravy interiéru a opevnění. Na konci 17. století bylo jádro sídla přestavěno na raně barokní zámek. Ten však v roce 1724 i s městečkem vyhořel, a tak po požáru opět pokračovaly jeho úpravy, tentokrát v empírovém a pseudogotickém stylu, v němž se nachází dnes. Přistavěny byly letní a zimní jízdárny, konírny, arkády na terase a je upravena středověká věž.

V letech 1881-1885 dochází také k úpravě zámeckého parku v anglickém stylu. Ten byl se svými 26 ha vyhlášen jako významný krajinářský prvek chráněným územím a řadí se k nejcennějším zámeckým parkům u nás. Po roce 1989 byl zámek po vleklých průtazích vrácen v restituci maďarskému hraběti Alexandru Kálnokymu, který žil v Austrálii. Město Letovice začalo spolu s ním investovat do statického zajištění a sanace sklepení jízdáren. V roce 2004 prodal hrabě Kálnoky zámek za 2 miliony korun nynějšímu majiteli Bohumilu Vavříčkovi.