Cookies

Cookies používáme k přizpůsobení obsahu webových stránek a k analýze provozu. Více informací naleznete zde: Chráníme vaše osobní údaje

Od Barbory po Tři krále. Za mystikou adventu a Štědrého dne našich předků

Jak se lidé připravovali na advent a jak prožívali vánoční čas na moravské vesnici v 19. a začátkem 20. století? Jaké zvyky se na vsích tradovaly, z čeho se před sto lety lidé těšili pod stromečkem a co nesmělo chybět na Štědrovečerním stole? Za sto let se podle etnografů mnoho věcí změnilo. Mystika a magie adventu – období posledních čtyř neděl do 25. prosince, kdy zapalujeme svíčky na adventním věnci, ale zůstává stále stejná. 

Nejkrásnější období roku je tady. V mnoha domácnostech už to začalo vonět vanilkou, kokosem a skořicí. Hoří první svíčka na adventním věnci, který je největším symbolem adventního období. Adventní čas na venkově byl kdysi významným duchovním obdobím. Byl především časem na zklidnění, uzavření do sebe, dobou modliteb a rozjímání. Nekonaly se svatby ani žádné taneční zábavy, lidé chodili na roráty do kostela a uklízeli své domácnosti. Termín první adventní neděle je pohyblivý, Boží hod vánoční připadá totiž pokaždé na jiný den v týdnu. Může se tak dokonce stát, že poslední adventní neděle připadne na Štědrý den. Slovo advent je odvozeno z latinského „adventus“ a znamená příchod. V tomto čase docházelo totiž v dobách před 100 lety k duchovní přípravě lidí na příchod Ježíše Krista. Advent končí půlnocí na Štědrý den, po něm následuje čas vánoční, který trvá až do svátku Tří králů, což je 6. ledna.

Adventní věnec? Naši předci jej věšeli pod strop
Není snad domácnost, která by v čase adventu neměla na stole věnec ozdobený čtyřmi svícemi. Adventní věnec v sobě nese hlubokou symboliku. V křesťanské církvi je symbolem odpočítávání čtyř týdnů adventu, tedy příprav na Vánoce. Má tvar kruhu, protože kruh nemá začátek ani konec. Pro křesťany je také symbolem Boha, který je věčný. Tradiční adventní věnce se vyrábějí z čerstvého chvojí, aby připomínaly věčný život Krista. Na začátku adventu se na věnci zapaluje pouze jedna svíce, každou další adventní neděli se pak postupně přidává další. Svíce mohou být také různě vysoké. Podle staré křesťanské tradice by měly být na věnci tři svíce fialové a jedna růžová. Fialová symbolizuje lidské pokání. Růžová svíce se pak rozsvěcuje o třetí neděli adventní a znamená radost z blížících se Vánoc. Svíce se dříve zapalovaly před hlavním jídlem dne, kdy byla rodina pohromadě. O Vánocích se pak fialové a růžové svíce nahrazují bílými. Klasické adventní věnce zavěšovali naši předci na stuhách pod strop.

Barborky připomínaly zimní slunovrat, vdavekchtivým dívkám „věštily“ ženicha

Původně pohanský zvyk, jakým rozkvetlé větvičky ovocných stromů – barborky - jsou, má hned několik významů. Symbolizují příchod nového světla v podobě Ježíše Krista, v lidovém pojetí ale připomínají zimní slunovrat, na jehož konci přijde jaro plné květů. Další tradice se zase váže k vdavekchtivým dívkám. Na svátek svaté Barbory, který připadá na 4. prosince, si totiž mladé dívky trhaly větvičky z ovocných stromů, které nechaly ve vodě ve světnici. Věřilo se, že pokud například třešňová větvička do Štědrého dne vykvete, dívka se do roka vdá. O prastarém adventním zvyku se dočítáme třeba v románu Pohorská vesnice Boženy Němcové, kde jej takto popisuje jedna z hlavních hrdinek Dorla: „Na svatú Barboru huřízne si dívčí (když je huž tak velké jako já) višňovú neb třešňovú větvičku, dá do vody na teplé místo — nejlépe do chlíva — tu nejtepleji — ob den dává čerstvú vodu ha na Vánoce vykvete …. Ty větvičky nesu si děvčata na půlnoční za šněrovačkú, ha který ji chopne, za toho muší jít…“

Zvláštní mystika se váže také k svátku svatého Mikuláše, jehož jméno se v kalendáři objevuje 6. prosince. V jeho předvečer probíhaly tradiční mikulášské obchůzky Mikuláše a jeho pomocníků – čerta s andělem. Hodné děti dostávaly pamlsky, které jim Mikuláš nechával v punčoše za oknem. Děti v nich nacházely třeba ořechy, jablíčka či Mikulášský perník. Ty zlé postrašil čert.

Tajuplné lucky smýčily domácnosti husími perútkami
Na svátek svaté Lucie, což je 13. prosince, obcházely vesnice ženské postavy tzv. lucky. Většina lidí zná jméno Lucie jen v souvislosti s úslovím „Lucie, noci upije, ale dne nepřidá“. A právě kolem poloviny prosince, kdy se Lucie slaví, přicházejí vůbec nejkratší dny v roce. S tímto jménem se však pojí i stará česká lidová tradice se silným magickým podtextem. Lucky byly oděny celé v bílém, v rukou nesly perútky - husí křídla určená k vymetání kamen. Tajuplné postavy vůbec nemluvily, pouze vydávaly různé tajemné zvuky. Vstupovaly do domácností, kde kontrovaly, zda má hospodyně pořádek. Pokud tomu tak nebylo, rozházely vybavení domácnosti, a tak hospodyni donutily k úklidu. Kromě husích peroutek na smýčení prachu u sebe nosily také dlouhý nůž. Dětem tak před blížícími se Vánocemi připomínaly, že se na Štědrý den muset držet přísný půst. Kdo by jej porušil, tomu Lucky pohrozily rozpáráním břicha s tím, že pak hříšníkovi do něj nacpou kroupy. Děti, které se uměly pomodlit, Lucky obdarovaly, ostatním naopak pohrozily metlou. Záhadné postavy také napodobovaly různé práce. Ometaly a bílily stěny, myly podlahy nebo rozdělávaly oheň. Úklid měl symbolizovat očistu od starého a nepotřebného. Věřilo se, že návštěva lucek přinese do domu štěstí. Pro adventní čas bylo také charakteristické chození na roráty, tedy na ranní mši se starými českými adventními písněmi. Název je odvozený od nejznámější latinské adventní písně „Rorate coeli desuper“ – „Rosu nám dejte nebesa“.

Nohy stolu se na Štědrý den svazovaly řetězem
Štědrý den byl ve znamení půstu a přípravy pokrmů na štědrovečerní večeři. S přípravou stolu souvisela řada zvyků, které se dodržovaly – např. nohy od stolu se svazovaly řetězem nebo provazem, aby zůstal zachovaný počet členů domácnosti. A pod stůl se pokládala ošatka s obilím a zeleninou, aby byla zajištěná úroda na příští rok. Štědrovečerní večeře byla sice mnohem jednodušší než dnes, pokrmy byly ale rozmanité. Ke stolu se usedalo až s východem první hvězdy. Na stole také muselo být vše potřebné, aby se nemuselo od večeře odcházet. Věřilo se totiž, že se tak příští rok všichni opět u stolu shledají. Prvním chodem Štědré večeře byl oplatek potřený medem, ze kterého si všichni členové domácnosti kousek odlomili. K tradičním pokrmům patřila polévka, např. zelná či luštěninová, která se jedla s chlebem. Následoval kuba, nákyp z krup a hub, dalším chodem pak mohla být kaše, ať už hrachová nebo z prosa. Večeře se zakončovala čerstvým, sušeným, případně povařeným ovocem, a také ořechy.

Místo smrčku nazdobené větve, později stromeček zavěšený pod stropem
Tradice zdobení vánočního stromečku se na naše území dostala z Německa v polovině 19. století a na venkov pronikal nový zvyk pomalu. Před 1. světovou válkou se v domácnostech zdobily zelené větve z jehličnatého stromu. I stromek se ale zdobil prostě. Viselo na něm sušené ovoce, ořechy, později zabalené do staniolu, a také perníčky. Svíčky se v lidovém prostředí objevily až po 2. světové válce. Prostoru ve světnicích bylo málo a dětí hodně, a tak se stromeček zavěšoval na strop nad jídelní stůl. Ke štědrému večeru patřila velká mystika - například věštění budoucnosti. Do dnešní doby jsou známé zvyky jako rozkrajování jablka, pouštění skořápkových lodiček, házení střevícem nebo také odlévání olova. Boží hod vánoční, tedy 25. prosinec, je dnem, kdy si křesťané připomínají narození Ježíše Krista. V domácnostech se proto nechávaly vystavené betlémy a navštěvovala se Mše svatá v kostele, kde se zpívaly koledy.

Na Štěpána není pána
Víte, proč se traduje rčení „Na Štěpána není pána?“ Svátek svatého Štěpána se před více než 100 lety nesl na venkově ve znamení koledování, tedy obchůzek se zpěvem a muzikou, zakončeného výslužkou v navštívených domech. V ten den také chase končila služba, a hospodář jí vyplácel mzdu. Na Štěpána měla chasa možnost změnit hospodáře, pokud se mu služba u něj nezamlouvala. Jako výslužku dostávali od hospodyně štěpánský koláč, tedy buchtu ozdobenou stuhami a perníčky. Hospodáři zvali 26. prosince své chasníky a děvečky ke společnému stolu. Na některých vesnicích býval i zvyk, kdy se na jeden den vyměnily role chasy a hospodáře.

My Tři králové jdeme k vám…
Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o skok dále, na Hromnice o hodinu více. Toto lidové pořekadlo, které krásně popisuje prodlužování dne po Vánocích, zná asi každý. Víte ale, jaká tradice se váže k 6. lednu, tedy ke svátku Tří králů? A co znamenají magická písmena K+M+B, která Tři králové nechávají při pochůzce městem napsaná křídou na dveřích domů a bytů? Pokud si myslíte, že jde o počáteční písmena jmen Kašpar, Melichar a Baltazar, tří biblických králů, jež se přišli poklonit narozenému Ježíškovi do Betléma, pak jste na omylu. Výklad iniciál K+M+B totiž zní: Kristus žehnej tomuto domu, latinsky Christus Mansionem Benedicat. Právě svátkem Tří králů končí každoročně 6. ledna doba vánoční. V tento den mají podle tradice zmizet vánoční stromečky, světelné řetězy a blyštivé dekorace. Tři křížky mezi písmeny neznačí plus, ale symbolizují Nejsvětější Trojici. Tedy Otce, Syna a Ducha Svatého.